Jedná se o největší světovou přehlídku věnovanou Leoši Janáčkovi, a vedle New Opera Days Ostrava také jedinou domácí akci založenou na velkých vlastních produkcích i dovozu celých inscenací ze zahraničí - včetně sborů a orchestrů hostujících divadel.

Foto: Marek Olbrzymek

Letošní ročník k tomu přidal výjimečný počin: během festivalu zazní všechny Janáčkovy opery včetně málo hrané Šárky s námětem z české mytologie a poněkud kuriózní opery Počátek románu, poskládané z lidových písní.

Příhody lišky Bystroušky včera v Brně otevřely nejen festival, ale také Janáčkovo divadlo, kde uplynulých šestnáct měsíců probíhala rekonstrukce. Ještě bude pár měsíců trvat, než dojde k dokončení oprav zázemí, ale prostory pro diváky už jsou v plné parádě. Příchozí vítala mramorová stěna s vyrytými tituly Janáčkových oper - pochopitelně skladatelovým rukopisem.

Kdyby Janáček vyrýval tituly svých oper do mramoru sám, Bystroušku by tam nejspíš vepsal roku 1924, kdy měla v Brně světovou premiéru. A stalo by se to pochopitelně v dnešním Mahenově divadle, ne v Janáčkově, které Příhodami lišky Bystroušky zahájilo provoz v roce 1965.

Příhody lišky Bystroušky mají jednu pozoruhodnou vlastnost - jsou tak mnohotvárné a pestré, že si je každý může vyložit po svém. Zároveň jsou tak okouzlující, že sotva někoho nechají chladným. Milan Kundera je nazval "drásavou idylou", dirigent Jaroslav Vogel o nich napsal, že představují "český Sen noci svatojánské", šéfdirigent Clevelandského orchestru Franz Welser-Möst o Bystroušce tvrdí, že jde o Janáčkova Parsifala.

Bystrouška se umístila na prvním místě také v nedávné anketě Českého rozhlasu Vltava nazvané Kánon 100 coby nejzásadnější česká opera od roku 1918. Hlasovali pro ni ve vzácné shodě odborníci i široká veřejnost, a potvrdili tak společně slova režiséra Davida Radoka. Ten Bystroušku označil za Janáčkovu operu, kterou by pro dnešní české publikum inscenoval nejraději - jen kdyby pro ni našel režijní klíč.

V Brně se o jeho nalezení nyní pokusili ředitel Janáčkovy opery Jiří Heřman se scénografem Draganem Stojčevskim, výtvarnicí kostýmů Alexandrou Gruskovou a light-designérem Danielem Tesařem. A zdálo se, jako by autoři nové inscenace chtěli citovat biblickou Knihu Kazatel: "Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí."

To je ve shodě s Janáčkovou hudbou. Už v předehře se objeví tanec křehké vážky, prochází i několika důležitými místy opery. Ozve se v mezihře, během níž Revírník nese do hájovny malou Bystroušku, kterou před chvílí chytil v lese a teď ji odnáší od matky. Vykoukne z orchestru, když se Bystrouška nechá svést lišákem Zlatohřbítkem a pustí ho k sobě do doupěte, kde spolu zplodí děti.

Na scéně Janáčkova divadla se objevovaly vážky jako pohyblivé světelné tvary na zdi, podobu křídel vážek měla stínidla na lampách, vážka se občas mihla také za oknem. Bylo to kulaté okno dětského domova Dagmar, jehož vznik inicioval novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek - autor literární předlohy k Janáčkově opeře.

S Příhodami lišky Bystroušky se tak v inscenaci prolnuly "příhody Rudolfa Těsnohlídka" - malá Bystrouška ze začátku opery byla patrně ztotožněná s dívkou Liduškou, kterou Těsnohlídek našel v lese u Bílovic dva dny před Štědrým dnem 1919. Lidušce tehdy bylo sedmnáct měsíců a v roce otevření dětského domova Dagmar by se dožila asi jedenácti roků.

V Dětském domově Dagmar se také odehrává celá současná inscenace. Sám o sobě to je chytrý koncept. Včetně toho, že funkcionalistická budova domova vyprojektovaného architektem Bohuslavem Fuchsem odkazuje na funkcionalistickou inscenaci Bystroušky z roku 1965. Celou inscenaci také provázejí děti - ne jako roztomilé objekty, ale jako připomínky kolektivní osamělosti. Zvířata mají podobu dětských hraček, jindy zase masek - rozdíl mezi hračkou, maskou, zvířetem a člověkem inscenace takřka stírá.

Zároveň se však zdá, jako by tento koncept byl vymyšlený coby rámec, do něhož je potřeba vtěsnat vše ostatní. Esteticky to funguje, inscenace je vtipná, přitom se ale vnucuje otázka, proč se věci dějí zrovna tímto způsobem. Pokud chtěl režisér Jiří Heřman vytvořit "příběh o příběhu", poněkud se mu z koncepce vytratil Janáčkův realismus, který je také v Bystroušce silně přítomen. Postavy i předměty v inscenaci mění funkci na těžko pochopitelné symboly.

Na jevišti je stále přítomná paní Revírníková, která plete zrzavou šálu, vaří a peskuje děti i Bystroušku. Šálu ale také půjčí lišákovi Zlatohřbítkovi, aby byl na námluvách u Bystroušky větší frajer. Režie udělala z nenápadné Revírníkové hybatele děje, na kterého není moc vidět, ale přitom poskytuje všem podporu a zpětnou vazbu - i když někdy pánvičkou po hlavě. Je to vtipné, ale pořád zůstává otázka: proč vlastně?

Proč je z revírníkové tak důležitá postava? Proč chlapi v hospodě nehrají karty, když na průběh partie mariáše přímo narážejí? Kde se v lese vzalo hejno hus, které poštípalo pytláka Haraštu, a proč Harašta zastřelil Bystroušku z pistole? Otázek na detaily je hodně. A často se dostavuje pocit, že se na jevišti děje něco navíc.

Foto: Marek Olbrzymek

Inscenace nicméně tvoří vyvážený estetický celek. Horní část interiéru domova se v mezihře během Bystrouščina snění zvedá a otevírá výhled do krajiny - to působí fantasticky. Bezvadná je scéna se slepicemi i námluvy Bystroušky a Zlatohřbítka. Inscenací ale rovněž prochází nepřetržitý pocit znepokojení a nejistoty. Pokud to byl záměr, vyšel skvěle.

Naprosto sebejisté a precizní bylo hudební nastudování. Šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović včera vedl orchestr přesně, věcně a bez sentimentu. Je to způsob, při němž se nejlíp projeví, jak je Janáčkova hudba funkční sama o sobě a nepotřebuje dodávat romantická klišé. Smyčce zněly přímočaře až ostře, ale kultivovaně - rozhodně to byl způsob, jak definovat zvuk orchestru pro Janáčkovy vrcholné opery. V hudbě bylo paradoxně víc realismu než v inscenaci, jednalo se o vynikající zprostředkování Janáčkovy originální hudební řeči. Zvukové barvy i tempové kontrasty byly pestré, přitom vycházely z jednotné stylové koncepce.

V té se rámcově pohybovali i pěvci, jejichž projev byl obecně vzato tak civilní, jak je to jen v opeře možné. Vesměs jim bylo dobře rozumět, hráli a zpívali své role s přímočarostí a bez patetických manýr.

Barytonista Svatopluk Sem ztvárněním Revírníka připomněl, že mu sedí charakterní role, má pro ně talent a pracuje na nich. Dával si záležet na detailním prokreslení své postavy od stručných monologů a replik, přes kruté vtipkování na Rechtorův účet až po závěrečné osvícení. S Revírníkem pěkně kontrastoval Roman Hoza jako pytlák Harašta - svým světlejším barytonem i herectvím na hranici karikatury. Tenorista Ondřej Koplík byl naivní a poněkud dětinský Rechtor (a taky Komár), občas trošku připomínal Vaška z Prodané nevěsty. Jan Šťáva mu vytvářel přímý a vyvažující protiklad svým důstojným basem, ať už jako brblající Jezevec, nebo pak Farář vzdychající nad nešťastnou láskou ze studentských let.

Sopranistka Jana Šrejma Kačírková v titulní roli lišky Bystroušky působila maximálně přirozeně, vtipně i dojímavě provedla Bystroušku od nezkušené puberťačky z myslivny přes zamilovanou slečnu až k mateřství a smrti. Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková s ní jako její nápadník a potom manžel Zlatohřbítek tvořila bezvadný pár po všech stránkách. Působila ve dvojici jako ten, kdo má neagresivní sílu a rozvahu - na rozdíl od Bystroušky, kterou kus rozpustilosti nepřejde ani jako mnohonásobnou matku a nakonec ji stojí život.

Výrazně prokreslené byly i menší role: pes Lapák Jitky Klečanské, Kohout Andrey Široké a mnohé další. Výborný byl i sbor.

Nová brněnská inscenace Příhod lišky Bystroušky je navzdory všem výhradám pestrá a zábavná. Excelentní hudební ztvárnění by navíc stálo za opakovanou cestu do divadla i při koncertním provedení.