O to byla překvapenější, když jí klavírista a kamarád Craig Terry navrhl, aby se k áriím z pěveckých učebních pomůcek společně vrátili. "Netrvalo dlouho a začali jsme plánovat recitály, nahrávání, a dokonce nahrávání s jazzovou kapelou," líčí.
To se všechno povedlo: album nazvané Songplay vydali roku 2019 a kromě árií obsahuje jazzové standardy či americké broadwayské šlágry. Získalo cenu Grammy pro nejlepší klasickou sólovou pěveckou nahrávku a na jeho úspěch mělo navázat turné po USA a Evropě, které však překazila pandemie. Nyní se DiDonatová k záměru vrátila. Tento týden zahájila šňůru v německém Essenu a v neděli ji čeká Rudolfinum. Vstupenky jsou stále v prodeji.
Podobně jako na desce Songplay program koncertu kombinuje klasický i novější repertoár. "Těším se hlavně na to, že zase budu zpívat pro lidi. Po dlouhé zimě plné izolace, nejistoty a obtíží jim chceme udělat radost a vzbudit v nich oslavnou náladu," říká pěvkyně pro Aktuálně.cz. "Když jsme pandemií prošli všichni bez rozdílu, také se z ní společnými silami dostaneme," dodává.
Dvaapadesátiletá DiDonatová, kterou čeští diváci znají z přenosů do kin z newyorské Metropolitní opery, vyrůstala v kansaském městě Prairie Village. Dodnes tam má byt a vrací se za rodiči i přáteli. Právě v Kansasu také začínala studovat zpěv a klavír. Původně chtěla hudbu učit, jako její sestra. Pak ale v televizi viděla záznam Mozartova Dona Giovanniho a začala se zajímat o operu.
Absolvovala postgraduální pěvecké studium ve Philadelphii a prošla programy pro začínající pěvce při operách v Santa Fe a Houstonu. Právě tam ji učitel varoval, že pokud nezmění pěveckou techniku, nadobro si zničí hlas. DiDonatová se kvůli tomu tři roky prakticky vše učila odznovu. A dostat se do širšího povědomí byl pro ni problém ještě poté, co se roku 1998 umístila druhá v soutěži Operalia, tehdy konané v německém Hamburku.
Nakonec se na ni štěstí usmálo: zaujala britského agenta, který jí domluvil konkurzy po celé Evropě. Roku 2011 tak debutovala ve slavné milánské opeře La Scala, kde zpívala Angelinu v Rossiniho Popelce. Tou dobou už londýnský deník The Times charakterizoval její hlas jako "čtyřiadvacetikarátové zlato", což není zase taková nadsázka. DiDonatová má zvlášť barvitý, lehký koloraturní mezzosprán jako dělaný pro bel canto.
Právě s krásným zpěvem, dvě století starým stylem z období, jež vyžadovalo dokonalou techniku, prorazila v operách od Mozarta, Händela, Rossiniho, Belliniho či Donizettiho. Než si uvědomila, že nechce být zaškatulkovaná, a začala svůj záběr systematicky rozšiřovat.
Od té doby zpívala Strausse i Janáčka, v Houstonu pak soudobé opery Resurrection či Little Women. A začátkem letošního roku měla zpívat hlavní roli jeptišky Helen Prejeanové v další současné opeře Dead Man Walking, kterou chystala newyorská Met. Plán ale zhatila pandemie.
DiDonatová svou kariéru samozřejmě bere vážně, také ale umí zavtipkovat. V bookletu ke své best of nahrávce ReJoyce z roku 2013 psala, že zpívá "snílky, princezny, královny, čarodějky, bláznivé ženské, milenky, teenagerky, hrdinky, zrádkyně i jeptišky".
Když tentýž rok završovala BBC Proms, po několika áriích odlehčila náladu broadwayskou skladbou a následně rozezpívala publikum stálicí tohoto festivalu, britskou vlasteneckou písní spojenou s námořnictvem i armádou Rule, Britannia. V následující sezoně podobnou kombinaci uváděla se slavným dirigentem Antoniem Pappanem u klavíru. Koncertní záznam tohoto turné nazvaný Joyce and Tony: Live at Wigmore Hall získal cenu Gramophone pro album roku i americkou Grammy.
Stejně aktivní je DiDonatová mimo jeviště. Pravidelně učí master class v nejznámějších sálech od newyorské Carnegie Hall po londýnskou Covent Garden a společensky se angažuje. Stýkala se s vězni i migranty v uprchlických táborech, například ve spolupráci se vzdělávacím projektem El Sistema. A zajímá se o politiku: úzce se přátelila s dnes již nežijící soudkyní Nejvyššího soudu USA Ruth Bader Ginsburgovou a roku 2013 způsobila poprask, když odřekla vystoupení v Moskvě kvůli tomu, jak ruské úřady perzekvují homosexuály.
"Vím, že jako Američance mi nepřísluší soudit druhé," řekla pak týdeníku New Yorkeru. "Stejně tak ale nedovedu sedět a mlčet. Nevím, jestli jsem udělala správně, když jsem vystoupení v Moskvě zrušila. Možná jsem raději měla jet a pokusit se něco říct. Možná jsem se za to měla nechat zavřít. Když tam nejedu, znamená to, že jsem kapitulovala a oni vyhráli?" uvažovala s tím, že upřímně neví. "Řídila jsem se instinktem. V tu chvíli jsem prostě jet nedokázala."
V Rusku sice způsobila pozdvižení, dveře si však nezavřela. Když roku 2016 uváděla projekt nazvaný In War and Peace: Harmony Through Music, představila ho také v Moskvě. A poté, co tento víkend stráví v Praze, míří se stejným programem opět do ruské metropole a tentokrát i Petrohradu.
Vzhledem k širokému záběru DiDonatové tedy nepřekvapí, že se nyní nechala inspirovat pěveckou učební pomůckou. Ve spolupráci se zkušeným doprovazečem a aranžérem Craigem Terrym našli způsob, jak propojit klasický a jazzový repertoár. Sofistikované koloraturní barokní árie vyžadují od interpreta, aby je výrazově i barevně ozvláštňoval melodickými ozdobami. V tom DiDonatová spatřuje paralelu k jazzové improvizaci, a tak do projektu zahrnula i skladby Duka Ellingtona nebo jazzového klavíristy George Shearinga.
Ještě před natáčením se ovšem musela rozhodnout, jak bude zpívat. "Rovnou jsem Clarkovi řekla, že si nehodlám hrát na jazzovou zpěvačku," líčí. Na desce Songplay tak skutečně zní jako operní hvězda, která zpívá populární songy, aniž by rezignovala na operní průpravu. Což ne všem posluchačům sedne, deska ostatně vyvolala rozpačité ohlasy. DiDonatová si za ní ale stojí.
"Celou mou kariéru, zejména v barokním repertoáru, pracuji s barvami a textem. Není to o tolik jiné, než když zpíváte blues a ohýbáte tóny," srovnává.
Návštěvníci Rudolfina v neděli uslyší vše od Haydna, Hasseho, Händela a Mahlera až po písně In My Solitude od Duka Ellingtona nebo La Vie en rose, proslavenou Edith Piafovou. "Díky improvizaci je výsledek každý večer trochu jiný. Ale totéž platí třeba o Rückertových písních od Gustava Mahlera, kde výsledek závisí na tom, nakolik se s publikem pocitově naladíme na stejnou vlnu," zmiňuje další část svého repertoáru.
Publikum jí chybělo. "Bylo hrozně bolestivé být odkázaná na streamování. Člověk potřebuje vnímat lidi v sále a mít od nich zpětnou vazbu," poznamenává. Chápe, že streamování byla úlitba a způsob, jak zůstat v kontaktu s fanoušky. "Ale teprve teď, když zase zpívám před lidmi, mám pocit, že znovu žiji."
V Praze ji doprovodí pouze Craig Terry na klavír, což je adekvátní vzhledem k přetrvávajícímu pandemickému riziku, kdy každý člověk na jevišti může v případě nákazy představovat problém. "Nejvíc se mi líbí, jaký význam za pandemie nabrala píseň In My Solitude. Doufám, že lidem nabídneme trochu útěchy," uzavírá Joyce DiDonatová.
