Nejslavnějšímu tenoristovi druhé poloviny 20. století se věnuje nový dokumentární film režiséra Rona Howarda, který po premiéře na festivalu v Karlových Varech od včerejška promítají kina.
A začíná slibně, na lodi mířící do hloubi amazonského pralesa - tam se nachází divadlo, ve kterém kdysi zpíval Enrico Caruso. Pavarotti ho touží následovat. Divadlo je sice zavřené, ale jméno Luciano Pavarotti je klíčem, který odemyká všechny zámky. Slavný tenorista se bez větších problémů dostává na prázdnou scénu a plní si sen.
V této chvíli by Howardův film mohl skončit krátkým dovětkem, že stejně jednoduše šlo v Pavarottiho životě i všechno ostatní.
Snímek mapuje dráhu italské ikony od dětství ke smrti. Ačkoliv režisér sliboval dokument ve formě tříaktové opery, konfliktům se vyhýbá. Je to zvláštní, protože italské romantické a veristické opery, jimž Pavarottiho hlas kraloval, stojí právě na drastických střetech.
Film sleduje Pavarottiho začátky v italské Modeně, kde se narodil do rodiny pekaře. Se svým otcem zpíval v místním sboru, který roku 1955 uspěl na mezinárodní sborové soutěži ve Walesu.
Začal se seriózně učit zpívat a jako cenu za vítězství v jiné individuální soutěži získal možnost vystoupit v roli básníka Rudolfa v Pucciniho opeře Bohéma. Krátký záznam Pavarottiho operního debutu z roku 1961 je ve filmu krásným momentem - zazní charakteristický a jasně rozpoznatelný hlas, ale ještě bez dokonale zvládnuté dechové techniky, která z Pavarottiho udělala pozdější zázrak.
Dýchat se podle vlastních slov naučil od vynikající sopranistky Joan Sutherlandové během společného turné. V londýnské Covent Garden zaskočil Pavarotti za tenoristu Giuseppeho di Stefana - svůj vzor a častého partnera Marie Callasové. Proslavil se jako "král vysokých c" podáním obtížné árie z Donizettiho opery Dcera pluku.
Postupně se stal hvězdou světových jevišť. A pak jednou zatelefonoval Josému Carrerasovi, nemocnému leukemií. Slovo dalo slovo, dohodli se ještě s Plácidem Domingem a vznikl koncert Tří tenorů - nejprodávanější nahrávka klasické hudby všech dob. V této sestavě v 90. letech minulého století objeli celý svět.
Pavarotti se stále víc věnoval stadionovým koncertům a charitě. K účasti na jednom ze série charitativních koncertů nazvaných Pavarotti a přátelé, které tenorista pořádal v rodné Modeně, přemluvil i irskou rockovou kapelu U2. A šel na to lišácky, přes italskou hospodyni zpěváka a textaře Bona - tak podle filmového vyprávění vznikla píseň Miss Sarajevo.
Tímto vším, co dokument režiséra Howarda zachycuje, Luciano Pavarotti proplouvá jako sympatický rošťák, který chce hlavně být dobrým otcem i manželem, pomáhat trpícím, přinášet světu radost a kamarádit se s anglickou princeznou Dianou.
Mezitím měl sice nějaké milenky, tak trochu se rozvedl a znovu oženil - druhá svatba se uskutečnila v operním divadle, protože v kostele to Vatikán nepovolil -, s druhou manželkou měl další dítě, když po komplikovaném těhotenství přežilo pouze jedno z očekávaných dvojčat. Onemocněl rakovinou slinivky, v jednasedmdesáti letech zemřel a byl slavně pohřben.
I stručně shrnutá fakta přímo vybízejí, aby se divák zajímal, co se za nimi skrývá. Z Howardova filmu se o tom však nedozví skoro nic. Film o Pavarottim je především uctivým medailonem celebrity, která pohnula showbyznysem a do určité míry zřejmě i celým světem.
Ve snímku se objevují dosud nepublikovaná domácí videa, která natočila Pavarottiho druhá manželka Nicoletta Mantovaniová. Sama o manželovi na kameru také hovoří. Dále slyšíme Pavarottiho první ženu, jeho dcery, současné operní pěvce i dlouholetého manažera Herberta Breslina, který po rozvázání spolupráce s Pavarottim napsal poněkud bulvární knihu nazvanou Král a já. Její spoluautorkou je operní kritička Anne Midgetteová, další z mnoha mluvících hlav ve filmu. Ty doplňuje Pavarottiho asistentka, umělecká partnerka a zároveň milenka Madelyn Renéeová.
Ani skrze tolik svědectví se ale režiséru Howardovi nedaří proniknout hlouběji pod povrch Pavarottiho umění, slávy a života. A vůbec nejde o to, že by měl vytahovat skandální historky, jen všechno běží až příliš hladce. Film ve výsledku připomíná humoristickou povídku Stephena Leacocka o milionářích, kteří přišli do města s pětníkem v kapse, postavili pár mrakodrapů nebo elektrárnu, prodali je a zbohatli. Co všechno museli investovat a kde na to našli zdroje, už se raději neříká.
Ve filmu se vedle Herberta Breslina objevuje ještě další hudební manažer Tibor Rudas - zatímco ten první postupně přiměl Pavarottiho upřednostňovat nahrávání a televizi před živým vystupováním, druhý byl strůjcem celosvětového turné Tří tenorů.
Ani od těchto manažerských démonů se ale divák nedozví nic o tom, co se dělo v Pavarottim samotném. Ten je u všeho přítomen jako velký chlapec s charakteristickým kapesníkem v ruce a širokým úsměvem na tváři.
Dlužno dodat, že jeho charisma z plátna působí - na takřka dvouhodinový film ale přece jen nestačí.
Přitom by za důkladnější sondu stála už jen proměna pracovitého umělce, který je ochotný zpívat recitály v malých americkým městech, v rozmarnou hvězdu a hypochondra odříkajícího představení v nejlepších divadlech. O tomto škaredém zlozvyku, charakteristickém pro Pavarottiho pozdní kariéru, ve filmu nepadne ani slovo. Nedojde ani na obrovské problémy s daněmi, když italské úřady Pavarottimu oprávněně neuvěřily jeho oficiální adresu v Monte Carlu.
Největším obhájcem Pavarottiho poničeného hlasu v jeho nejpozdnějším období je rockový Bono, podle nějž se v každém hlasovém selhání odráží pěvcův život. Bono tím zaprvé sám sebe usvědčuje z toho, že o opeře moc neví, a zadruhé z filmu není příliš patrné, kde se tolik důvodů k hlasovým selháním v Pavarottiho životě vzalo.
Režisér Ron Howard se prý těšil "plné podpoře správců Pavarottiho pozůstalosti", kteří mu poskytli neomezený přístup k rodinným archivům. Zároveň to ale vypadá, že si dobře pohlídali, aby Pavarotti ze snímku vyšel jako jednoznačně kladná osobnost, na jejíž osobní problémy, traumata a selhání se historie nebude ptát. A tam, kde temnější stránky Pavarottiho kariéry a života nelze zamlčet, je film alespoň bagatelizuje.
Howard místo dokumentu natočil spíš pohyblivý svatý obrázek, k němuž se mohou modlit Pavarottiho fanoušci. Je to až neuvěřitelné třeba ve světle konfliktu, jaký režisér vystavěl mezi závodníky formule 1 Nikim Laudou a Jamesem Huntem ve svém dřívějším filmu Rivalové.
V jeho novince o Pavarottim si divák připomene, jak fantastický měl italský tenorista hlas a že uměl fenomenálně zpívat. Že miloval italskou kuchyni a na cestách si vařil. S jakou vášní se vrhal do všeho od zpěvu přes jídlo až po charitu. Vše ostatní zůstává spíš ve třetím než druhém plánu.
Výstižně a vtipně již bohatého a slavného Pavarottiho před kamerou charakterizuje jeho první manželka Adua Veroniová. "Zvykl si, že dostane všechno, co si zamane. Kdyby požádal o slepičí mléko, nejspíš by podojili slepici," říká.
Od tohoto ožehavého hodnocení však film rychle utíká a Veroniová vypadá smířená se vším, co jako Pavarottiho manželka prožila.
Občas se vyskytnou i místa, která působí ironicky - například když tenoristova druhá manželka vypráví, že Pavarotti chtěl mít rodinu vždy pohromadě. Nebo když sopranistka Angela Gheorghiuová tvrdí, že velký tenorista se bez vysokého c rozhodně neobejde. Bezprostředně následuje střih na Plácida Dominga, který měl jedinou slabinu snad právě ve vysokých c.
Pavarotti
Režie: Ron Howard
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 11. července
Film končí Pavarottiho erbovní árií Nessun dorma s trojím závěrečným zvoláním "vincerò!" - "zvítězím!". Připomene, že to byl skutečně fantastický zpěv, který stál v základu Pavarottiho průlomu do zábavního průmyslu. Pavarotti v něm uspěl s operním repertoárem, který měl komerční zenit dávno za sebou, a to ještě navzdory své neforemné postavě a hereckému antitalentu.
Mnohem lépe než Howardův film tak o Pavarottiho umělecké síle nakonec vypovídají staré nahrávky. To, co se z nich ozývá, není zpěv - je to jedno z velkých vítězství ducha nad lidskou přirozeností.
