Berlín (od našeho spolupracovníka) - Kdyby se někdo zeptal, co spojuje novinku Olgy Neuwirth s Brucknerovou Čtvrtou symfonií, mohl by se dočkat škodolibé odpovědi, že přestávka. Při poctivějším zamyšlení je pojítkem překvapivě romantismus, vášnivé hledání volnosti, které může končit u nalezení absolutní svobody jednotlivce nebo také u Boha. Záleží, jak k tomu autor či autorka přistoupí.
Právě zvolání "The liberty to be free!" zpíval v závěru dětský sbor s kontratenoristou. Hlásili se k úsilí o lepší svět, doslova k "radosti ve věčné přírodě", a vzývali naději.
Třiapadesátiletá skladatelka, jejíž plánovanou českou rezidenci musel vloni festival Pražské jaro odložit kvůli koronaviru, sestavila libreto sama. Vycházela z textů svých oblíbených autorů, jako jsou Herman Melville, Gertrude Stein, William Blake či Emily Dickinson. Výsledkem je koláž plná až filmových střihů - metodu ostatně naznačuje už název Keyframes for a Hippogriff.
Termínem keyframes se ve filmu označuje výchozí a závěrečné políčko animované sekvence. Hipogryf je pak bájné okřídlené stvoření s koňským tělem a hlavou orla, které se poprvé objevilo v Ariostově eposu Zuřivý Roland čili Orlando furioso ze začátku 16. století.
Neuwirth tedy posluchačům předkládá jakousi hudební animaci k vytvoření nemožného, snad právě k dosažení neomezené svobody, a zároveň nepřímo naráží na vlastní operu Orlando. Ta měla premiéru v prosinci 2019 ve Vídeňské státní opeře, přičemž závěr jejího prvního dějství teď Keyframes for a Hippogriff připomněly i hudebně - jako by autorka na obou dílech pracovala ve stejném rozpoložení. Pocit posilovalo nejen angažmá dětského sboru, ale též citát zvonů ze scénického rituálu Parsifal od Richarda Wagnera.
Olga Neuwirth vždy myslí na hodně věcí zároveň a nesnaží se to posluchači ani v nejmenším ulehčit. Při pokusu o rychlý výklad její skladby každé zjednodušení působí nepatřičně. Zvláště napoprvé je tak nejlepší moc nemyslet a nechat na sebe spleť hudebních myšlenek obalenou významy prostě působit. A naopak se nenechat vtáhnout do hry, kdy neustálé citace vyvolávají potřebu luštit, co který citát znamená a k čemu odkazuje.
Takhle lze skladby Olgy Neuwirth dešifrovat doma při poslechu nahrávky a potom o nich psát třeba knihy - na koncertě by se ale člověk podobným způsobem ztratil. Skladatelka se nerozpakuje vypustit zprudka k publiku vše, co má na srdci: nejlepší tak je poskládat si z té záplavy vjemů pomyslný vlastní film.
Při sobotní berlínské premiéře k tomu pomohl český dirigent Jakub Hrůša a celková interpretační úroveň. Keyframes for a Hippogriff zazněly v čitelném a ušlechtilém zvuku Berlínských filharmoniků i jejich sálu, který mnozí pokládají za nejlepší na světě.
Se špatnou akustikou kombinovanou s povrchním provedením se přitom ze skladeb Olgy Neuwirth někdy stává zvuková stěna připomínající spíš noiseové klasiky Sonic Youth než vážnou hudbu. Třiapadesátiletá autorka se sice hlásí k punkovému mládí, ke kapele Beastie Boys i písničkářce Patti Smith, nečitelný výsledek ale patrně nebývá jejím cílem. Naštěstí Jakub Hrůša sobotní večer připravil ve festivalové kvalitě s perfektními interprety.
Byli to Berlínští filharmonici v celkem běžném obsazení obohaceném o dva altsaxofony, dva syntezátory a elektrickou kytaru. Fantasticky zazpíval kontratenorista Andrew Watts, jehož hlasová poloha jako by odkazovala na extravagantního německého performera Klause Nomiho, další klíčový vliv v tvorbě Olgy Neuwirth.
Chlapecký sbor Tölzer Knabenchor svítil nad auditoriem jako andělská aura. Při celkově čistém provedení bylo patrné, že Neuwirth komponuje sofistikovaněji, než se může zdát. O tom, že špatná provedení zabíjejí hudbu, by právě ona mohla dlouze vyprávět. Posluchači by se však zase mohli rozhovořit o přehlcení zvukem i významy.
Symfonie Antona Brucknera ve své době iritovaly možná dost podobně, jako dnes někdy působí skladby Olgy Neuwirth. Zvukové i časové rozměry Brucknerových symfonií musely působit megalomanským dojmem a vzbuzovat pocit, že ohromná masa zvuku pořád znovu krouží kolem ničeho. Mnohokrát přepracovaná Čtvrtá symfonie z konce 19. století, též zvaná Romantická, měla úspěch již za autorova života. Jinak byl ale Bruckner často terčem pohrdání a hloupých vtipů.
Hrůšovi s Berlínskými filharmoniky vyrostla Čtvrtá symfonie takřka z neslyšného pianissima, které jako by znovu chtělo připomenout schopnosti orchestru a skvělou akustiku místa. Smyčce znějící jako velké varhany by snad udělaly radost i autorovi, který byl vynikajícím varhaníkem. Lovecké fanfáry třetí věty zněly jako výzva k divoké honbě démonů z temných lesů. Romantismus s jeho touhou po svobodném vyjádření dostal strhující podobu.
Kompozice Keyframes for a Hippogriff měla mít světovou premiéru již vloni v září, v sezoně Berlínských filharmoniků zaměřené na tvorbu současných skladatelek. Společná objednávka Berlínské, Newyorské a Stockholmské filharmonie hodlala reflektovat 100. výročí schválení 19. dodatku americké ústavy, který přiznal volební právo ženám.
Dlouhá koncertní pauza v době covidových uzávěr přesunula premiéru na tento rok. Shoda okolností tak propojila koncertní událost s 20. výročím útoku na newyorské Světové obchodní centrum, ale také s velkou berlínskou demonstrací za dostupné bydlení, která začínala po poledni v blízkosti náměstí Alexanderplatz. Neplánované vnější kulisy možná lehce zastínily fakt, že Olga Neuwirth označila svoji skladbu jako hudební kaligram a věnovala ji americké sběratelce a designérce Hester Diamond.
Premiéra od Neuwirth ale především organicky pronikla do letošního berlínského Musikfestu zaměřeného na 50. výročí úmrtí Igora Stravinského.
V programu festivalu dominuje hudba 20. století a současnosti, špičkové ansámbly dirigovali mimo jiné vynikající skladatelé Enno Poppe a George Benjamin. Dirigent Simon Rattle, mezzosopranistka Magdalena Kožená a London Symphony Orchestra před několika dny provedli reprízu letošní novinky Where Are You? od českého skladatele Ondřeje Adámka. Přibližně třítýdenní akce má jasně čitelnou hudební linku a tvoří zřetelnou nadstavbu k vysokému standardu běžných koncertů v budově Berlínské filharmonie.
Repríza koncertu se v sále Berlínské filharmonie koná v neděli. Na programu všech dalších koncertů Musikfestu Berlin je hudba Igora Stravinského obklopeného jeho předchůdci i následovníky.
