Taková je nová nahrávka Concerti grossi op.6 Georga Friedricha Händela v podání Solisti di Praga pod vedením houslového virtuosa Borise Monoszona
O hudbě Georga Friedricha Händela (stejně jako o tvorbě jeho současníka Bacha) se obvykle říká, že je nadčasová. To může znamenat jednak vysokou a stálou hodnotící známku kvality (nadčasový = věčný), jednak ovšem i jistou větší odolnost vůči jevu, který v posledním půlstoletí (u nás ovšem se zpožděním, všeobecně jde ale o záležitost podstatně staršího data) opanoval sféru interpretace hudby starších slohových období.
Tomuto fenoménu u nás říkáme autentická interpretace a znamená v podstatě snahu provozovat starou hudbu (řekněme od středověku do klasicismu) způsobem co možná nejbližším tomu, jak byla interpretována v době svého vzniku; prostě autenticky. Toto hnutí zasahuje postupně hudbu stále "mladší" - před několika lety jsme u nás zažili dokonce pokus o stylově autentické provedení Smetanovy Mé vlasti na zahajovacím koncertu Pražského jara.
Autentická interpretace je úsilí bohulibé a nesporně přínosné. Nezajde-li samozřejmě do extrémů, spočívajících jednak v mylném přesvědčení, že v současné době lze dosáhnout úplné (tj. stoprocentní) autentičnosti v podání staré hudby, jednak v kacířském bludu, že jiná než "autentická" interpretace takového Bacha, Haydna, Mozarta, ba i Beethovena (tj. zásadně na dobové nástroje, v dobových systémech ladění) je projevem nestylového barbarství.
Osobně jsem přesvědčen, že dílo velikánů barokní hudby - Bacha i Händela - se svým významem a uměleckou hodnotou povznáší nad rámec výše naznačených požadavků autentické interpretace, že podstata autentičnosti při provádění takového Temperovaného klavíru nebo Concerti grossi op. 6 tkví v něčem jiném než v ortodoxním lpění na původních nástrojích a laděních, že Bach vyzní (za samozřejmého předpokladu mistrovského podání) dostatečně autenticky i na moderní kladívkový klavír a Händelovy Concerti grossi nikterak neutrpí, budou-li provozovány na nástrojích osazených moderními kovovými strunami a rozeznívaných moderním typem smyčce. Kvalita této hudby totiž nad dotyčný rámec autentičnosti suverénně přesahuje a autentický je zde především obsah uměleckého sdělení - a ten lze nepochybně dešifrovat i na moderních nástrojích.
Proč takový rozmáchlý úvod, když obsahem tohoto příspěvku je pouhá recenze jedné pozoruhodné nahrávky? Inu proto, že se jedná právě o nahrávku Händelova op. 6, nahrávku po mém soudu plně autentickou i přesto, že ortodoxní požadavky stylové autentičnosti do detailu nesplňuje. Dvě třetiny (tedy dva ze tří) sólistů hrají sice na staré nástroje, ale s moderními strunami a moderním smyčcem, violoncello třetího sólisty (respektive sólistky) bylo postaveno "až" roku 1921. Výsledek milovníky i znalce Händelovy hudby však zajisté uspokojí.
Recenzovaná nahrávka je soubor dvou CD s názvem Georg Friedrich Händel: Concerti grossi op. 6. Hraje soubor Solisti di Praga s uměleckým vedoucím (a zakladatelem souboru) Borisem Monoszonem, který je zároveň jedním ze tří sólistů. Nahrávku vydala firma Clarton koncem loňského roku, jde tedy o snímek takřka zbrusu nový. Komplet dvanácti Händelových Concerti grossi samozřejmě rozmnožuje poměrně početnou řadu nahrávek tohoto Händelova nejslavnějšího instrumentálního díla, nicméně, podle mého názoru, nejde jen o rozšíření početné. Nahrávka je znamenitá interpretačně i technicky.
Ti, kdo Händelovy Concerti grossi znají z jiných podání, nesporně ocení řadu pozoruhodných detailů ve frázování, tempech, odstínění hlasů v imitovaných úsecích a v přirozeně působící lehkosti technické stránky provedení sólových partů a zároveň v dokonale zažitém pojetí detailních výrazových odstínů sólových partií i úseků orchestrálních, v nichž navíc vyniká celkově plastický zvuk souboru. Händel ve svém op. 6 dovršil vývojový proces tohoto žánru započatý ve stejně označeném (tato souvislost není náhodná!) op. 6 jednoho z jeho učitelů, Arcangela Corelliho, jednak ostřejším vyprofilováním jednotlivých složek hudební řeči (melodika, rytmus, tempo), jednak zasazením corelliovského - tedy italského - typu concerta grossa do širšího, řekněme "evropského", stylového rámce a konečně i zřetelnějším odstíněním sólových a orchestrálních partií poučeným zjevně na koncertantním stylu Vivaldiho.
V interpretačním pojetí souboru Solisti di Praga lze zřetelně odhalit snahu o co možná nejvýraznější postižení všech uvedených znaků Händelovy hudby. Tempa jsou více vykontrastovaná, než je obvyklé, tj. rychlé věty jsou o něco rychlejší, pomalé věty v průměru o něco pomalejší. To vše ovšem neplatí stereotypně, vždy rozhoduje konkrétní, momentální výrazová situace.
Frázování sólových partů představuje nenásilný kompromis mezi frázováním "autentickým" a moderním, opět většinou ku prospěchu celkového vyznění díla. Nahrávka se uskutečnila v moderním naladění, tj. poměrně vysokém nastavení komorního tónu (odhadem cca 443 Hz), což rozhodně nepociťuji jako újmu na autentičnosti. Srovnal jsem recenzovanou nahrávku s nahrávkou The English Concert s Trevorem Pinnockem, která patří do skupiny oněch "ortodoxně autentických", a je tudíž (mimo jiné) naladěna na 415 Hz - čili de facto o půltón níž - a neshledávám žádné citelné odchylky v neprospěch nahrávky Solisti di Praga.
Detailní námitky vůči celkovému vybavení snímku bych si dovolil jednak na adresu komentáře, který očividně čerpá z monografie Pečmanovy, a když už z ní byl převzat i údaj o tom, že v nedávné době byly objeveny i dodatečně připsané hobojové party do orchestru těchto původně ryze smyčcových concerti grossi, mohlo být rovněž upozorněno na to, že recenzovaná nahrávka se drží verze vydané tiskem, tudíž oné "čistě smyčcové".
Existují totiž i snímky zahrnující do orchestru dodatečně (Händelem samotným!) připojené hoboje, k nimž se do continuové skupiny ve smyslu dobové praxe takřka automaticky přidává i fagot (to je právě případ výše zmíněné nahrávky Pinnockovy). A jeden poklesek zásadnější - u jednotlivých skladeb citelně chybí jejich tóninová označení! Seřazení jednotlivých concerti grossi podle tónin není totiž nahodilé, má svůj řád i symboliku, a když už na ni nebylo upozorněno ve výkladovém textu, měly být jednotlivé tóniny uvedeny v seznamu jednotlivých skladeb. V ostatních parametrech včetně technické kvality nahrávky i výtvarného řešení obalu je recenzovaný snímek na vysoké úrovni.
