Kdyby se někomu chtělo hloupě žertovat o Mieczysławu Weinbergovi, který žil v letech 1919 až 1996, označil by ho za skladatele, jakého svět neviděl. Polského žida narozeného ve Varšavě sice před smrtí v koncentračním táboře zachránila emigrace do Sovětského svazu, na život v této zemi pak ale lidsky i umělecky doplácel.
Po válce na něj dolehly Stalinovy antisemitské perzekuce a ocitl se i ve vězení. V sovětských poměrech, prolezlých ideologickým i policejním dozorem, později mohl vcelku soustavně pracovat, mezi hudebníky se o něm vědělo a měl u nich vysoký kredit - například violoncellovou sonátu a koncert napsal pro slavného Mstislava Rostropoviče. Hranice jeho nové vlasti ale byly pro Weinerga i jeho dílo nepřekročitelné.
Britský časopis Gramophone se o něm poprvé zmínil až v roce 1996, kdy zemřel. K širší popularitě mu nepomohlo ani blízké přátelství s Dmitrijem Šostakovičem, k němuž se hlásil jako žák, ačkoliv u něj přímo nestudoval. Coby autor sebevědomě kráčel v Šostakovičových stopách, ale také zůstával v jeho stínu - samozřejmě pouze vlivem, nikoli kvalitou. Insideři si Weinberga vážili, širší publikum ho ale znalo málo a v zahraničí o něm dlouho nevěděl prakticky nikdo.
Přesto jeho tvorba po roce 1990 postupně začala získávat víc pozornosti. Jednalo se o plodného autora, který zkomponoval přes 150 opusů včetně sedmi oper a 22 symfonií. Nahrávek s jeho hudbou dodnes není mnoho, celkem necelých 140 titulů. Na průběhu a hustotě jejich vydávání je ale patrné, jak zájem o Weinberga roste.
Do roku 1990 vyšlo kolem 25 alb, jejichž převážná část byla nahraná v Sovětském svazu a Weinberg byl na nich většinou jedním z více autorů. Teprve po rozpadu sovětského impéria se pootevřely nejen hranice, ale také zřetelně vzrostl zájem o Weinberga. Jeho hudbu začal vydávat britský label Olympia, který se specializoval na reedice nahrávek z východní Evropy.
Pomalu se přidávaly i další firmy a k posluchačům mimo Rusko konečně pronikly Weinbergovy symfonie i komorní hudba - na nahrávce violoncellových sonát z roku 2009 pro label Prague Digitals se podílel i český violoncellista Michal Kaňka.
Skutečný přelom přišel o rok později, kdy mimořádnou pozornost Weinbergovi věnoval festival v rakouském Bregenzu. Na jedné z nejsledovanějších hudebních událostí světa vznikla inscenace skladatelovy první opery Pasažérka, hrály se jeho Šestá symfonie a Třetí i Patnáctý smyčcový kvartet, součástí festivalu bylo také vědecké sympozium. Od té doby se Weinbergovo dílo stále častěji objevuje na koncertních programech i nahrávkách a získává další posluchače vášnivým tradicionalismem, který byl za autorova života izolovaný od možnosti proniknout do světa, stejně jako od náporu západoevropské avantgardy padesátých a pozdějších let.
Weinbergova hudba promlouvá přímo k emocím, je to svět obnažených citů a velkého, všeobjímajícího smutku. Mezi její vynikající interprety se zařadili houslista Gidon Kremer či klavíristka Martha Argerichová, nahrávky už dnes pokrývají luxusní mainstream díky vydavatelstvím Deutsche Grammophon či Warner Classics, ale také intelektuálské publikum labelu ECM.
Komplet houslových sonát, který pro vydavatelství Pavlík Records natočili houslista Milan Paľa a klavírista Ladislav Fančovič, tak zapadá do sílícího trendu. Oba interpreti se do něj zapojili vcelku brzo a nespornou zásluhu na tom má dramaturgie festivalu Moravský podzim. Ten minulý rok na dvou koncertech uvedl komplet Weinbergových houslových sonát jako připomínku 100. výročí skladatelova narození.
Mimořádné koncertní nasazení interpretů Weinbergově hudbě svědčí a mnohonásobně vyvažuje skutečnost, že záznam z brněnského Besedního domu za účasti publika pochopitelně nemá krystalickou čistotu jako z nahrávacího studia.
Prvních pět houslových sonát Weinberg zkomponoval v letech 1943 až 1953 a k tomuto intimnímu obsazení se pak ještě vrátil s odstupem takřka 30 let. První pětice sonát tedy výmluvně hovoří o jeho myšlenkovém světě i skladatelském vývoji mezi čtyřiadvacátým a čtyřiatřicátým rokem života, kdy si vytvářel osobitý hudební jazyk.
Poslední sonáta z roku 1982 jako by se přes vzdorovitý začátek, zopakovaný na začátku třetí části, nostalgicky ohlížela za dávno opuštěným žánrem.
Je slyšet, jak blízký mu byl Šostakovič, ale Weinberg vychází z jeho osobnější a dramatičtější polohy. Expresivní melodie se vtírají do vědomí s neodbytnou snahou sdělit něco konkrétního, na co nestačí slova. Přes naléhavost se přitom nejedná o chmurné a tragické výlevy. Weinberg není zatrpklý, i když by ho k tomu jeho životní osudy opravňovaly. Nedopřává si ale odstup, se kterým někdy Šostakovič dovede pozorovat i nejsmutnější události jako grotesku, jež se ho netýká.
Naléhavost stojí také na prvním místě Paľovy a Fančovičovy nahrávky: osobní vklad obou interpretů tvoří výraznou vrstvu. Hudebníci spolupracují stabilně a jejich provázanost je důležitá právě u Weinbergových sonát, v nichž housle i klavír mají téměř rovnocenné role.
S výrazem i tempem Paľa a Fančovič zacházejí po svém, neženou se zbytečně dopředu a dávají si záležet, aby hudba měla co nejvíc času se opravdu rozeznít a náležitě zapůsobit. I při mohutném zvuku, vzbuzujícím skoro orchestrální dojem, se nevytrácí intimita, která posluchače nutí s oběma hráči i dýchat. Při poslechu nahrávky nikdy nezmizí napjaté očekávání, co bude dál.
Působivost Weinbergovy znovu objevované hudby na novém kompletu houslových sonát umocňuje setkání s interprety, kteří ji drží pevně v rukou. Jako by z ní chtěli vymačkat úplně vše a nezabývali se přitom zbytečnými myšlenkami na vnější uhlazenost. Oba jsou naléhaví i svéhlaví, jako by bušili na dveře vnímavosti a porozumění. Tyto svědky Weinbergovy se ale hodí pozvat na návštěvu kdykoliv.
Mieczysław Weinberg: Live in Brno
Pavlík Records 2020
