Takoví předevčírem dlouho tleskali nejen na konci inscenace Adriany Lecouvreurové v newyorské Metropolitní opeře, ale po každé árii. A plno bylo také během přenosu do 25 českých kin, najmě v pražském Světozoru. Nesrovnatelné s dlouhodobě nízkým ohlasem přenosů současných oper do zdejších biografů.
Přitom samotná hudba Franceska Ciley z roku 1902 nepatří k vrcholům verismu. Libreto Artura Colauttiho podle stejnojmenného dramatu Eugéna Scriba celá čtyři jednání šustí staroromantickými situacemi i výrazivem, a to až k operisticky protahovanému umírání titulní hrdinky. Z inscenačního principu "divadla na divadle", který budil úžas v poválečné pražské Velké opeře 5. května, kde ho použil režisér Alfréd Radok v Rigolettovi, zbude jen ocenění řemesla. Což víceméně platí také o režii a scénografii vůbec.
Jestliže zřejmě každé představení Adriany Lecouvreurové stojí a padá s výkony zpěváků, pak toto stojí pevně jako skála. V historii přímých přenosů z Met bychom tak skvělých obsazení všech hlavních rolí napočítali nejvýš pět.
Skladatel Cilea sice sólistům nepředepsal vražedné okrajové polohy ani dechové krkolomnosti. To spíš objem a dynamiku. Vlastně "jenom" krásné zpívání, doslovné belcanto. Místa, kde se hlasy vzpínají k barevné horoucnosti, kde už moc nepomůže ani sebespolehlivější technika. Tady zaslechneme i vliv Belliniho, jehož operou Norma byl mladý Cilea uchvácen. "Bez přínosu, jakým je zázračný nástroj lidského hlasu, a bez melodické linie se opera nedokáže prosadit," řekl sám Cilea. Ne nadarmo se někdy jeho stylu říká neobelcantizmus.
Kdo vlastně ví, proč se u nás s uvedením Adriany Lecouvreurové tak otálelo? V bývalém Československu ji prvně hrálo v roce 1985 Banskobystrické divadlo. Na českou scénu se dostala až v pražském Národním divadle roku 2004 (i na přání Evy Urbanové), o pět let později pak v Plzni.
Ani cesta k italské a tedy světové premiéře nebyla nijak překotná.
Francesco Cilea, který žil v letech 1866 až 1950, studoval společně s dalším veristou Umbertem Giordanim v Neapoli a první ze svých pěti oper, Ginu, napsal už na konzervatoři v roce 1889. Jakýsi ohlas měla v Itálii až třetí, několikrát předělávaná Arlézanka, také díky dvaadvacetiletému tenoristovi Enriku Carusovi.
Budoucí idol operního světa zajistil konečně v roce 1902 milánský úspěch i následující Cileově opeře, Adrianě Lecouvreurové. Totéž zopakoval při jejím provedení v Met roku 1907. Téhož roku ale ani Caruso, ani dirigent Arturo Toscanini nezabránili propadu poslední Cileovy opery Gloria. Hrála se jen dvakrát.
Skladatel pak už žádnou operu nedokončil. Uznání si získal symfonickou básní na památku Giuseppa Verdiho i pedagogickou činností mezi zpěváky. Poslední léta života postupně ztrácel zrak. Dnes je na Cileovu počest v jeho rodišti, kalabrijské obci Palmi, pojmenováno muzeum, divadlo a mauzoleum.
Dohání teď mimoitalský svět své skutečné nebo domnělé dluhy vůči jediné alespoň relativně úspěšné Cileově opeře? Nebo současný ředitel newyorské Met Peter Gelb věří, že opera tkví především v hlasech a melodiích, ať si libretisté a inscenátoři myslí, co chtějí?
V dějinách Met se Cileova opera hraje teprve ve třetím nastudování, zato v šesteré koprodukci! S londýnskou Covent Garden, barcelonským Gran Teatre del Liceu, vídeňskou Státní operou, sanfranciskou a Národní pařížskou.
Už na titulní stranu všech měsíčních programů Met této sezóny byla předem jasnovidně vybrána fotografie dvou hlavních představitelů opery, Anny Netrebkové a Piotra Beczaly. A ředitel Gelb si na rozhovor o přestávce představení zvolil mnohonásobného režiséra přímých přenosů Sira Davida McVicara, který postupně Adrianu Lecouvreurovou inscenoval v Londýně a dalších městech.
Pokud si čtenář operních recenzí listuje hlavně v britském a americkém tisku, může na chvíli propadnout dojmu, že tamní novináři jsou do Anny Netrebkové nekriticky zamilovaní, jako by tu nebylo tolik jiných a znamenitých sopranistek. Ale při jakémkoli dalším setkání s touto divou člověk zapomene na recenzenty a znovu se na vlastní uši i oči přesvědčí, že tato ruská stálice vytváří každou roli po svém a báječně. Úlohu někdejší herečky Comedie-Francaise zvládá stejně důvěryhodně jako Taťánu v Oněginovi. (Co si Netrebková myslí o Putinovi, může být i nám, kteří s jeho nedemokratickými způsoby nesouhlasíme, ale milujeme pěvce, putna.)
Kdysi mělo Polsko mezi nejlepšími světovými tenoristy jediného nesporného zástupce: Jana Kiepuru. Před válkou zpíval také v Met. Dvaapadesátiletý Piotr Beczala už dnes Kiepurovu pověst právem překonal. Jeho profilových disků i světových operních jevišť kvapem přibývá. V kdysi slavné roli Carusově se Beczala zdá být zatím na vrcholu své kariéry. Není zvukově tak nenapodobitelný jako Gigli nebo Pavarotti, ale jinak má úplně vše a v současné době navíc i energii, s jakou před lety začínali José Carreras nebo Rolando Villazón.
Bezcala zřejmě nikdy nešlápl vedle, počínaje studiem na konzervatoři v Katovicích. Měl tu nejlepší školu od arménského barytonisty Pavla Lisiciana. V pětadvaceti se stal členem opery v Linci, ve třiceti v Curychu, ve čtyřiceti debutoval v Met jako vévoda v Rigolettovi a téhož roku ve stejné roli v milánské Scale. Vedle Netrebkové se zvýrazňuje i herecky.
Adriana Lecouvreurová
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Sir David McVicar
Met, New York, přenos do 25 českých kin se uskutečnil v sobotu 12. ledna.
Být "za zlou" se prý dobře hraje, ale myslí si to každá mezzosopranistka? Gruzínka Anita Rachvelišviliová jako by o tom vůbec nepřemýšlela. Po tom, co dříve předvedla jako Carmen nebo Amneris v Aidě, se pro ni zdá být všechno samozřejmé, přírodou dané. Recenzent se musí ovládat, aby v očekávání neskutečně temných a plných tónů nezapomněl, že je v divadle a ne na soutěži o nejoriginálnější zvuky.
Nejinak je tomu, když otevře ústa italský barytonista Ambrogio Maestri. Coby stárnoucí režisér zamilovaný do titulní hrdinky dokáže i svou hřmotnou figuru naplnit téměř otcovskou vroucností. Že je Maestrimu stále teprve osmačtyřicet, je zjevné, až když rozbouří dokonalé vysoké tóny v nejlepších tradicích italské pěvecké školy.
Celé představení Adriany Lecouvreurové byl koncert hodný Met a pěveckého umění z let Carusa, Destinové nebo Ruffa.
