Americký skladatel a konceptualista John Cage, který žil v letech 1912 až 1992, patřil k osobnostem, jež pohnuly dějinami umění i světa. Jeho kompozice vyvolávaly skandály a posměch, odmítaly je orchestry i publikum. Často se nejednalo o čistě hudební skladby, ale v dnešním slova smyslu o multimediální koncepty. Cage se do nich průkopnicky pouštěl v době, kdy si lidé teprve zvykali na televizi jako běžnou součást domácnosti.
Jen těžko by se i dnes dalo použít omleté klišé, že Cageovy skladby po letech zdomácněly na koncertních pódiích, i když slavné 4 minuty a 33 vteřin ticha provedl už nejeden vynikající orchestr. Cageovi se podařilo něco mnohem důležitějšího - jeho principy pronikly do uvažování následujících uměleckých generací a staly se jejich součástí.
Cage za hudbu pokládal úplně vše a pochvaloval si New York přesycený zvuky. Nerušily ho, byly především inspirací. Dnešní "sound artisti", kteří pracují s přirozenými zvuky prostředí, vděčí Cageovi za hodně, jestli ne za vše. Skladatel se nebál konfrontovat publikum s ním samotným a místo koncertu mu třeba odrecitoval svou Přednášku o ničem. Lze si u toho vzpomenout třeba na takzvané křesťanské období písničkáře Boba Dylana, kdy také značnou část večera tvořilo kázání k davu. Nebo na ještě pozdější konjunkturu rapu a poetry slam.
Při vší otevřenosti Cage dokonale odhalil diktátorskou podstatu hudby, která posluchači přesně určuje, kolik času má věnovat které hudební myšlence či události.
Pokud v Cageově rozsáhlém díle něco chybělo, byla to autobiografie. Právě tuto mezeru vyplňuje nynější vybraná korespondence. Editorka anglického originálu Laura Kuhnová shromáždila přes 500 dopisů: první z nich Cage napsal asi v sedmnácti letech, poslední 28. července 1992, tedy dva týdny před smrtí.
Výběr předstihuje možnosti autobiografie především ve dvou aspektech: dopisy psal Cage v konkrétních situacích a přítomném čase, takže je nezkresluje ani nespolehlivá paměť, ani přehnaná autostylizace. Z vlastní korespondence Cage vychází jako člověk, s nímž byla radost se přátelit - pokud si na to tedy našel čas.
Soudě dle dopisů byl Cage workoholik, práce se mu pletla do všeho a byla pro něj na prvním místě. "Nemám nyní klavír. To mě ale příliš netrápí. To, co chci, je čas," píše v raném listu svému učiteli Henrymu Cowellovi. Podle Cageových dopisů ze 40. let by člověk skoro nepoznal, že byla druhá světová válka.
"Bez zpráv od tebe jsem bez zpráv o hudbě a Ty víš, že hudbu miluji celým srdcem," vzkazuje Cage v lednu 1950 skladateli a dirigentovi Pierru Boulezovi. Tomu v korespondenci věnuje hodně pozornosti a jejich výměny patří k nejpozoruhodnějším pasážím knihy. Velký prostor zaujímá též filozof a teoretik médií Marshall McLuhan, výtvarníci Marcel Duchamp a Robert Rauschenberg nebo Cageův umělecký i životní partner, tanečník Merce Cunningham.
Pozoruhodný je myšlenkový střet mezi Cagem a skladatelem Leonardem Bernsteinem, který se odrazil v dopisu z října 1963. Cage kolegu důvěrně oslovuje "drahý Lenny" a děkuje mu za odvahu, se kterou se chystá uvést Cageova, Feldmanova a Brownova díla na koncertě Newyorské filharmonie. Ve druhé a mnohem rozsáhlejší části dopisu pak Bernsteinovi rozmlouvá nápad zařadit na program také orchestrální improvizaci.
Z dopisu zaprvé jasně vyčnívá, že Cage nebyl žádný improvizátor a vyznavač nahodilosti. Jeho skladby i koncepty se řídí detailním rozvrhem. Ve výsledku pracují s časem mnohem důsledněji než konvenční autoři, kteří k notovému záznamu přiřadí tempo a pak už provedení nechají na interpretech.
Zadruhé se tu ale ukazuje míjení mezi Bernsteinem, kterého si Spojené státy hýčkaly jako superstar, a do hudby i podstaty věcí ponořeným Cagem. To míjení stále trvá - ze stého výročí Bernsteinova narození minulý rok bláznil celý svět, sté výročí Cageova narození v roce 2012 proti tomu vzbudilo minimální pozornost. A festival Beyond Cage tehdy v New Yorku uspořádal skladatel Petr Kotík, pro kterého setkání s Cagem roku 1964 znamenalo důležitý tvůrčí impulz.
Američan se v dopisech sice takřka nezmiňuje o návštěvě Československa téhož roku, ale po návratu z půlročního turné napsal obsáhlý list Newyorské mykologické společnosti - jeho vášeň pro houby u nás musela nalézt silné podněty. A mezi pozdějšími dopisy je také jeden adresovaný Dennisi Russellu Daviesovi, současnému čtyřiasedmdesátiletému šéfdirigentovi Filharmonie Brno.
John Cage: Vybrané dopisy
(Přeložili Tomáš Jajtner, Matěj Kratochvíl, Martin Lauer, Jaroslav Šťastný a Hana Pechová)
Nakladatelství Volvox Globator 2018, 652 stran, 899 korun
Cageovy dopisy do češtiny přeložili Hana Pechová, Tomáš Jajtner, Jaroslav Šťastný, Martin Lauer a Matěj Kratochvíl. Výborně si poradili s autorovým stylem i několika akrostichy, tedy básněmi, v nichž počáteční písmena či konkrétní slova tvoří další významy.
Jaroslav Šťastný alias skladatel Peter Graham se na překladu podílel také jako odborný redaktor - v češtině se díky němu povedlo opravit několik nepřesností, které zůstaly v anglickém originálu. České vydání zachovává chronologické dělení dopisů do pěti časových etap. Jmenný rejstřík bohužel neodlišuje, kdy je konkrétní osoba adresátem dopisu a kdy se její jméno pouze vyskytlo v textu.
Překlad nicméně věrně odráží styl Cageových dopisů psaných člověkem, který je otevřený a přímočarý, zdvořilý i sebevědomý, ale především stále ponořený do hudby a práce. Je přesný, důkladný, všechny své věci má pod kontrolou a na nic si nestěžuje.
