reklama
 
 

Recenze: Opera Jonny vyhrává nedopadla zle, režisér Drábek se s ní ale minul

25. 1. 2019 10:35
Amerika za přemrštěné ceny kupuje to nejkonzervativnější zboží z Evropy, zatímco rozkolísaná Evropa bezmyšlenkovitě hltá novinky amerického showbyznysu.

Také tuto zprávu lze vyčíst z opery Jonny vyhrává, pokud se posluchač nenechá zmást jejími revuálními scénami a zaměří se na podstatu věci. Premiéru nejpopulárnějšího díla skladatele Ernsta Krenka z 20. let minulého století včera uvedlo i neuvedlo Národní divadlo v Praze.

Uvedlo ji v tom smyslu, že se opera zahrála, zazpívala a byla nějak inscenovaná. Neuvedlo proto, že dirigent Stefan Lano dílo opravdu jen přehrál a režisér David Drábek na jevišti vytvořil něco jako divadelní komiks, který si originálu příliš nevšímá a úplně se s ním míjí.

Nedá se tedy říci, že by Národní divadlo předložilo publiku Krenkovu operu v pravé podobě - z hudby zůstal jen slabší odvar a z vizuálního ztvárnění něco jako zavádějící titulek. V takové situaci výsledek nemohou zachránit ani solidní individuální výkony zpěváků, kteří se vesměs projevují i jako přesvědčiví operní herci.

Rakouský, později americký skladatel Ernst Krenek žil v letech 1900 až 1991. Jonny spielt auf - jak zní německý název opery Jonny vyhrává - měl premiéru v roce 1927, takže se jedná o práci z autorova mládí, byť už pátou z jeho 22 scénických děl.

Jonny měl po premiéře v Lipsku okamžitý úspěch, hrál se po světě a svému autorovi zajistil slávu i příjmy na celý život, ale kromě toho také trauma. Dodnes se na první pohled zdá, jako by Krenek kromě Jonnyho nic nenapsal, a skladatel se s tím vyrovnával dlouho a komplikovaně.

V opeře se protínají osudy seriózního skladatele Maxe, operní hvězdy Anity, houslového virtuóza Daniella a jazzového hudebníka Jonnyho. Do jejich životů zasáhne hotelová pokojská a později Anitina komorná Yvonne, která je Jonnyho milenkou, zároveň usiluje o přízeň Daniella a stává se nástrojem jeho intrik proti Maxovi.

Yvonne představuje jakousi lidskou podobou hudby, která je základním hnacím motorem příběhu nejen v operním slova smyslu, ale také jako element, v němž zbývající hlavní postavy vidí smysl života. Všechny čtyři k ní ale přistupují různě, stejně jako k Yvonne.

Skladatel Max dělá dojem velkého romantika, který žije v kontaktu s přírodou a trpí tvůrčí krizí. Anita je slavná zpěvačka, která se do Maxe zamiluje, ale během zájezdu do Paříže stráví noc s Daniellem. Oba se potkají v hotelu, kde vyhrává Jonny se svým jazzbandem a Yvonne obstarává pokoje. Jonny ukradne Daniellovi vzácné housle a prchá s nimi Evropou, aby na ně zahrál závěrečné sólo - jako na rozloučenou vlaku, v němž Anita, Max a Yvonne odjíždějí do Amsterdamu, a pak lodí do Ameriky.

Ernst Krenek tím nevědomky předpověděl vlastní osud, byť roku 1938 do Spojených států prchal především před Hitlerem. Jonny vyhrává byl symbolem toho, čemu nacisté říkali "zvrhlé umění" - afroamerický saxofonista vítězící nad evropskou tradicí pro ně znamenal něco absolutně nepřijatelného. Krenkova opera byla navíc díky tehdejší popularitě obecně srozumitelným symbolem.

Při dnešním poslechu už se ztrácí hodně dráždivého kontrastu velkých romantických monologů a ohlasů německé písňové tradice, které v opeře nemilosrdně válcuje jazz - nebo alespoň to, co si Krenek pod tímto slovem představoval. Pořád se jedná především o dílo evropsky vzdělaného skladatele, který zná jazzové postupy jen zprostředkovaně.

Dobové publikum parafrázím německého romantismu i narážkám na americké jazzmany v Paříži jistě rozumělo lépe než to dnešní. Vždyť romantismus byl roku 1927 aktuálně odcházejícím a často parodovaným stylem, nadto o dva roky dříve do Paříže přijela Revue Nègre. Na celém jejím evropském turné vystupoval také již tehdy renomovaný klarinetista a saxofonista Sidney Bechet.

To vše už je ale dnes historie a zbývá samotné dílo. Dirigent Stefan Lano včera v historické budově Národního divadla vedl Jonnyho uměřeně a opatrně. Z orchestru se neozývaly velké chyby, ale ani velké momenty. Kontrasty se vytratily do nivelizovaného zvuku, o jasném stylovém odlišení romantického a revuálně-jazzového hudebního pásma nemohla být řeč. Občas z orchestru zazněla pěkná a charakteristická zvuková barva.

Za operou do Mnichova

Národní divadlo v Praze není jedinou institucí, která nyní připomíná skladatele Ernsta Krenka. K seznámení s jeho vrcholným dílem vybízí také Bavorská státní opera v Mnichově, která 10. února uvede premiéru Krenkova hudebního dramatu Karel V.

Titulní roli Jonnyho zpívá osmadvacetiletý Jiří Rajniš, nadějný barytonista s inteligentním hereckým i pěveckým projevem. Ve velké kantiléně s plným orchestrem se ale ukazuje, že má ještě na čem pracovat.

Sopranistka Vanda Šípová pro indispozici na premiéře zpívat nemohla, takže svou roli jen hrála a zpěv coby dublérka obstarala Steffi Lehmannová - divák byl oběma vděčný za obětavost i pohotovost.

Tenorista Jonathan Stoughton ztvárnil dramaticky rozervaného skladatele Maxe spolehlivě, sopranistka Petra Alvarez Šimková s ním tvořila vyrovnaný pár charakterizující starý operní svět. Člověk by si v něm ale představoval větší hlasovou suverenitu. Basista Igor Loškár vytvořil uvěřitelnou podobu houslisty Daniella, balancujícího na hraně vrcholného interpreta a povrchního člověka.

Jonny vyhrává nakonec hudebně nedopadl zle, ale režisér David Drábek si k němu cestu nenašel. Pěkná a funkční scéna Jakuba Kopeckého se stala rámcem pro spoustu vedlejších akcí a přimyšlených němých rolí, které budily dojem, že režisér hudbě vůbec nevěří a má potřebu ji pořád něčím doplňovat.

Ernst Krenek: Jonny vyhrává

Hudební nastudování: Stefan Lano
Režie: David Drábek
Národní divadlo, Praha, premiéry 24. a 26. ledna, nejbližší reprízy 30. ledna a dále 7. a 20. března

Tato opera je svým tématem v podstatě retro, právě tím ale nabízí příležitost vytvořit bezvadné retro také na jevišti. To se nestalo, stejně jako nevznikla paralela k současnosti - jen se odehrálo cosi pestrého. Drábkova režie místy působila dojmem oživlého komiksu, k čemuž přispívaly i kostýmy Tomáše Kypty. Esteticky to vlastně vše drželo pohromadě, jen Krenkova opera zůstávala stranou.

Představitel titulní role zpíval Jonnyho "blackfaced" - tedy namaskovaný tmavým líčidlem. To byl v době vzniku opery oblíbený způsob karikování jazzových hudebníků, ale dnes už je tato praktika považována za silně nevhodnou. Její použití svědčí jednak o jistém nepochopení - protože Jonny není karikatura -, jednak o nedostatku vkusu. Když už si Národní divadlo sehnalo odpovídající model na plakát, mohlo angažovat i odpovídajícího pěvce.

autor: Boris Klepal | 25. 1. 2019 10:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama