Zahájení 12. ročníku úspěšné přehlídky její dnes už minulé vedení svěřilo Christophu Eschenbachovi, brzy osmdesátileté dirigentské legendě, a sedmadvacetiletému violoncellistovi Kianu Soltanimu. Ti byli spolu s programem z nejatraktivnějších Dvořákových děl magnety zahajovacího koncertu, který z pražského Rudolfina živě vysílala Česká televize.

Očekávání vzbudili i hosté z Turína, Orchestra Sinfonice Nazionale della Rai, nejstarší rozhlasové a televizní těleso v Itálii. Provází jej úctyhodná historie, řada velkých osobností, s nimiž spolupracoval, a nahrávek, které pořídil.

Ale jestliže hostování jejich krajanů z Říma na letošním Pražském jaru ohromilo, turínští se včera představili v ne zrovna příznivém světle. Všechny nástupy osmdesátičlenného souboru na scénu doprovázel chaos, který člověk může zpočátku shovívavě chápat jako národní kolorit, ale atmosféru přece jen naruší. Pak stačí jeden kiks hornisty na nejexponovanějším místě a už se to celé sype.

Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka je skvost mezinárodních pódií, hraje se od Aljašky po Tokio, patří k povinné výbavě violoncellistů. A zatímco skvěle připravený, uvolněně suverénní sólista Kian Soltani se s každou notou mazlil, orchestr jako by jej vůbec nevnímal.

Doprovod je v tomto koncertu nesmírně náročný, už kvůli častým změnám tempa a barvě nástroje. Těleso bohužel cellistu často přehlušovalo, chyběly momenty souznění, jimiž Dvořák partituru úmyslně protkal.

Tutti zněla hystericky nahlas, chyběly proporce a vývoj. Dvořák evidentně nepatří ke kmenovému repertoáru orchestru, jen tím si lze vysvětlit ledabylost provedení. Nebo možná nedostatečným počtem zkoušek?

Po pauze zazněla Dvořákova Osmá symfonie, kompozice originální, hráčsky i posluchačsky vděčná. Několik filharmoniků, zejména v dřevech, předvedlo své virtuózní kvality. Nechyběly pěkné momenty, třeba ztišení ve druhé větě, ale ve srovnání s výkony nejen domácích orchestrů se tento nevymykal.

Christoph Eschenbach je muž, jehož charisma a síla spočívají v pronikavém pohledu, ne velkých gestech. Možná toto kouzlo lépe funguje u orchestrů německých, kde je častým hostem, a na Italy tolik nepůsobí.

Přesto si včera vděčné publikum Dvořákovy Prahy vyžádalo přídavek a po pekelně rychlém finále z Mendelssohnovy Italské freneticky aplaudovalo a vstávalo. Což by pro umělce mohla být satisfakce - nebýt faktu, že takovým způsobem dnes v Praze orchestrální koncerty končí pokaždé.