reklama
 
 

Metr na operu Jiřího Černého: Sezona přenosů skončila operou o víře pod gilotinou

12. 5. 2019 19:21
Šestnácti břesknými zvuky dopadající gilotiny skončilo tuto sobotu třetí, poslední představení Poulencových Dialogů karmelitek a tím i další sezona přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do českých kin. Dramaturgicky proti tradicím, ale v duchu, jakým teď slavnou Met vedou generální ředitel Peter Gelb a její čerstvý šéfdirigent Yannick Nézet-Seguin.

Co asi příběhu z francouzské revoluce řekli návštěvníci českých kin?

Zatímco jakobínská hrůzovláda skončila v roce 1794 deset dní po popravě karmelitek z Compiegne, devastace řeholnic v Česku trvala bezmála čtyřicet let. Dalších třicet roků se státní zákonodárci hrdlují s církví alespoň o řádový majetek.

Na uvedení nejvýznamnější z pěti oper Francise Poulence, člena meziválečné Pařížské šestky, samozřejmě nebylo v časech nejedlovské muzikologie a jejích opatrnických pokračovatelů ani pomyšlení. Když se toho režisér František Preisler starší v roce 2000 konečně odvážil v Opavě, musel si Dialogy karmelitek sám přeložit.

Poulencova opera sice zdaleka není jen o víře, ale bez víry by nevznikla.

Na začátku různých zpracování příběhu o karmelitánkách byla novela Gertrudy von Le Fortové. Její novela Poslední na popravišti vyšla v Olomouci roku 1941 v překladu katolického básníka Jana Zahradníčka. Novela inspirovala i Georgese Bernanose k její volné dramatizaci ve hře Dialogy karmelitek. U nás ji v překladu Evy Musilové pohotově uvedlo v roce 1991 Divadlo za branou.

Poulenc, o kterém hudební kritik Claude Rostand napsal, že je napůl darebák, napůl mnich, sice Dialogy karmelitek začal psát až čtyřiapadesátiletý, ale s "darebáctvím" skončil o osmnáct let dřív. Když se mu při autonehodě v roce 1935 zabil jeho důvěrný přítel Pierre-Octave Ferroud, vrátil se ke katolické víře svého mládí.

Od jazzových hrátek Pařížské šestky zamířil k duchovním, hlavně vokálním skladbám. Protože nikdy soustavně nestudoval kompozici, zůstala mu cizí módní atonalita. Měl cit pro harmonii, jeho oblíbeným nástrojem byl nadále klavír a víc než ke smyčcům se přimkl k dechovým nástrojům. Obecně býval řazen k neoklasicismu, ať už v dobrém, či horším slova smyslu.

Isabel Leonardová a David Portillo ve druhém dějství Dialogů karmelitek. | Video: Met

Dialogy karmelitek napsal na výzvu milánského divadla La Scala. První melodická linka ho prý napadla v jednom římském knihkupectví, když listoval v Bernanosově hře. Přesto mu Dialogy zabraly tři roky, víc než cokoli jiného. Premiéra v La Scale 26. ledna 1957 byla ještě italská, od následujícího pařížského provedení se hrálo už francouzsky.

Ze slavných hudebních vlivů bývaly publicisty uváděny předklasická chrámová hudba, Pucciniho opera Sestra Angelika i Debussyho Pelléas a Mélisanda.

Nesporné je, že všechna hudba, původní či jakkoliv odvozená, slouží v Dialozích karmelitek libretu. A to ji vynáší nejen nad starší zhudebněnou náboženskou tematiku, ale také nad tu, která měla teprve vzniknout. Včetně rockové opery Jesus Christ Superstar, o jejích nápodobách ani nemluvě.

Dialogy karmelitek se odehrávají takřka výhradně v klášteře nebo v chrámu, prázdném jako protestantské modlitebny. Od počátku se mezi všemi sestrami plíží strach nejen z tušených a nenávistných revolucionářů, ale ještě větší z vlastních osobních nejistot. Prakticky bez uzavřených výstupů, jen v trhavých dušezpytných monolozích a dialozích, se každá řeholnice zpovídá, většinou spíš sama sobě, ze svých strastí.

Nejdramatičtější je v notách, slovech, doprovodné hudbě, ale především v hlasu a gestech finské sopranistky Karity Mattily postava umírající převorky Madame de Croissy. Patří jí víc než první polovina představení a postel k umírání. Snaží se o nemožné: zachovat si důstojnost a klid. Ale když se v jednom okamžiku rouhá i Bohu, každý jí rozumí. Tohle zahrát bez sebemenšího náznaku hysterie nebo rutiny je nad recenzentské chápání.

Karita Mattila jako umírající převorka Madame de Croissy v prvním dějství Dialogů karmelitek. | Video: Met

Svým způsobem postavu ještě složitější hraje americká mezzosopranistka Isabel Leonardová. Její mladá novicka Blanche vlastně neví, před čím prchá ze světa do kláštera. Nerozumí si s otcem, bratrem ani s novými sestrami.

Leonardová má pro tu roli možná příliš krásný mezzosoprán i tvář a ještě málo prožitého. Její křehkost a zranitelnost je ale hodná důvěry a soucitu. V závěru opery, kdy se po dlouhém váhání přidá ke svým odhodlaným sestrám a jde jako poslední karmelitka pod gilotinu, je nejsilnější. Jestli z této zpěvačky časem nevyroste nová hvězda Met, pak zbývá jen kroutit hlavou.

Podobně své, výrazné a originální jsou ztepilá, majestátní americko-polská sopranistka Adrianne Pieczonka jako nová představená Madam Lidoine a skotská mezzosopranistka Karen Cargillová jako prostá a dobrotivá Matka Marie, hlasy jeden krásnější než druhý. Ve své jednoduchosti, mladické naivitě a víře zůstává nezlomná, světélko až do konce, Constance americké sopranistky Erin Morleyové.

Mužské role, bez výjimky drobné, jsou obsazeny nepochybně, ve srovnání s ženskými ale přece jen vycházejí akademičtěji.

Jak může působit tak celistvě a pohnutě inscenace z roku 1977, jejíž režisér John Dexter je dávno po smrti a kterou jen poobnovil David Kneuss? Předně jsou Dialogy karmelitek samy o sobě skutečné psychologické drama, kterému neúprosný čas neškodí, jen spravedlivě - a krutě - pomáhá. A šéfdirigent Yannick Nézet-Seguin dokáže i ze zdánlivě obyčejných hudebních pasáží vynést do plného světla takové drahokamy, jako jsou ve druhém dějství Ave Maria nebo Ave verum.

autor: Jiří Černý | 12. 5. 2019 19:21

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama