Metr na operu Jiřího Černého: Wagner skladatel opět přemohl své libreto Valkýry

Jiří Černý Jiří Černý
1. 4. 2019 16:45
I předposlední přímý přenos sezony 2018/19 do světových kin včetně těch českých uplynulou sobotu zaslouženě rozburácel newyorskou Metropolitní operu, jako když se hraje Puccini nebo Verdi. Uprostřed představení Valkýry se netleskalo jen proto, že stavba „nekonečných melodií“ Richarda Wagnera to vylučuje.
Stuart Shelton zpívá árii z prvního dějství Valkýry. | Video: Met

Publikum si vše vynahradilo o dvou přestávkách a na závěr představení, které trvalo pět a půl hodiny. Také návštěvníci českých biografů věděli, co je čeká: hrála se obnovená inscenace z roku 2011. Dokonce i se stejnou nizozemskou sopranistkou Evou-Marií Westbroekovou v roli Sieglindy.

Foto: Met

Valkýra je druhou částí Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův a s výjimkou Německa se všude hrává zřídka, i když častěji než kompletní tetralogie. Důvod je prostý: jde o zpívání dlouhé, navíc v ošemetné poloze, stále poblíž horního okraje hlasových oborů. Což je pro většinu zpěváků těžší, než se za celý večer trefit do dvou tří efektních výšek.

Proto je wagnerovských specialistů jako šafránu a jméno českého hrdinného tenoristy Karla Buriana - prastrýce písničkáře Jana Buriana - patří ke klenotům éry dirigenta Artura Toscaniniho v Metropolitní opeře.

Ostatně i letošní neúčast Jonase Kaufmanna, hlasově i herecky znamenitého Siegmunda z roku 2011, má nejspíš příčinu v hlasových obtížích tohoto tenoristy.

Oč se staronová Valkýra v Met může opřít a s čím naopak i ona může mít potíže, bylo tentokrát zřejmé od prvního tónu předehry. Při vší úctě k někdejším dlouholetým dirigentským výkonům Jamese Levina zní Wagnerova hudba v Met s Philippem Jordanem pestřeji, svižněji, s širší dynamikou a přitom průzračně. Čtyřiačtyřicetiletý Švýcar diriguje mimo jiné i Vídeňské symfoniky a je v něm cosi z mozartovské lehkosti. Autorovi této recenze se přitom vybavila scéna z románu Verdi od Franze Werfela, kdy se Giuseppe Verdi při pohledu do Wagnerovy partitury radostně podivil, jaká je to srozumitelná hudba.

Volný prostor pro inspirované hudební herectví hned od prvního dějství připravil kanadský scénograf Carl Fillon. Nezatěžoval divákovo vnímání zdůrazňováním symbolů, například očarovaného meče Notungu. Zejména ve srovnání s inscenací plnou nábytku z devatenáctého století, dovezenou v roce 2005 z Německa do pražského Národního divadla, zůstává newyorská Valkýra paradoxně současnější.

Vysloveným výtvarným, přitom výsostně účelným majstrštykem je pohyblivá trámová konstrukce ve druhém a třetím dějství, sloužícím řadě významů, včetně koňského spřežení pro slavnou jízdu valkýr.

Foto: Met, Aerofilms

Protože sám Wagner považoval Valkýru za příklad svého vysněného Gesamtkunstwerku - souborného uměleckého díla, kde byl autorem hudby, textu i scény -, jde mu na vrub i to, co se nepovedlo a co je brzdou především prvního jednání: mnohomluvné, popisné libreto, přeplněné postavami severského bájesloví.

Brněnský grafik a hudební publicista Boris Klepal se kdysi pokusil s humorným nadhledem v rozboru pražského Prstenu Nibelungova alespoň o stručný popis děje Valkýry. Vyšlo mu to na tři stránky strojopisu.

Wagner ve svém libretu zřejmě nerad škrtal. Kdo si příběh vysvětluje jako pád kapitalismu, má zrovna takovou "pravdu" jako ten, kdo na to jde s analytickou psychologií Carla Junga.

Jak ale napsal muzikolog Harold Schonberg v Životech velkých skladatelů: "Ať už jsou bláznivé ideje narcisistních režisérů jakékoli, při poslechu Prstenu se vždy stane něco jako zázrak. Všechny výklady zmizí a posluchač je vtažen do něčeho prvobytného, nadčasového, kde jsou ve hře elementární síly."

Foto: Met, Aerofilms

Kdo neumí německy, nezamotá se do erotických pletek bohyň, bohů a valkýr z Valhally, síně padlých, a soustředí se jen na hudbu, může absolvovat Valkýru jako úžasný zážitek.

Všichni sólisté do jednoho znějí nádherně, i ten jediný, kdo má tolik přes váhu, že se coby Siegmund pokaždé špatně zvedá z kolen, australský tenorista Stuart Shelton. Jeho milostný lyrismus se třpytí i v nejtišších odstínech; kdeže jsou staré pověry o wagnerovských řvounech? Potvrzuje, co předvedl už před třemi roky v titulní úloze Tristana.

Eva-Maria Westbroeková prý zrovna tak důvěryhodně jako Sieglindu zpívá Pucciniho, Janáčka, Smetanu nebo Martinů. Pro kameru je výraz její tváře snad ještě větší dar než u Anny Netrebkové.

Eva-Maria Westbroeková zpívá árii z prvního dějství Valkýry. | Video: Met

S takovou mileneckou dvojicí a Wagnerovými melodiemi lze i upovídané první jednání vyslechnout takřka bez dechu. I s rakouským basistou Güntherem Groissböckem jako žárlivým, surovým, přesto netuctovým Hundingem, manželem Sieglindy.

Zbytku představení vládne mezi muži americký basbarytonista Greer Grimsley. V pražském Národním divadle se tento vysoký a štíhlý hlasový suverén představil už před devatenácti lety jako Kurvenal v Tristanovi a Isoldě, v Met se prvního přímého přenosu dočkal až teď jako dvaašedesátiletý. Tetralogií má za sebou úctyhodně, boha Wotana musí už znát lépe než Wagner.

Další povedená debutantka přímých přenosů je padesátiletá americká sopranistka Christine Goerková. Jestliže už před dvaceti lety dostala dvě ceny Grammy, není divu, že obávanou rolí Wotanovy bojechtivé, ale zároveň lidsky citlivé dcery Brünnhildy naplňuje pěvecky i herecky celé poslední jednání.

Foto: Met, Aerofilms

Počtem not nejmenší, přesto nezapomenutelnou úlohou je Wotanova věčně podváděná a nikdy se nevzdávající žena Fricka. Zpívá ji "naše" známá Ježibaba z Dvořákovy Rusalky, teď sedmatřicetiletá Američanka Jamie Bartonová. A jako v Ježibabě, stále "úžasná altistka a od přírody strhující komediantka zamilovaná do všech svých gest".

V Met je radost z obojího: potvrzených jistot i nových objevů. Alespoň našincovu uchu nových. Sečteno, podtrženo: Wagnerově mytologii navzdory při Prstenu se opět stalo něco jako zázrak.

Hodně tomu pomohli ti, kdo nechali každému sólistovi, co je mu vlastní: režisér Robert Lepage a režiséři obnovené inscenace J. Knighten Smit a Gina Lepinski.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Útočník Radil zamířil z týmu San Jose Sharks na farmu

Český hokejový útočník Lukáš Radil se přesunul z týmu San Jose Sharks na farmu do celku San Jose Barracuda do nižší AHL. Devětadvacetiletý útočník nastoupil za záložní tým hned v sobotu a připsal si při domácí porážce se Stocktonem asistenci.

Radil sehrál v této sezoně v NHL 14 zápasů a nebodoval. V sestavě Sharks se objevil naposledy 23. listopadu při domácí výhře nad New York Islanders 2:1 po samostatných nájezdech. Odchovanec Pardubic má jednocestný kontrakt, díky kterému má zaručený roční příjem 700 tisíc dolarů i při působení v AHL.

Radil odešel do zámoří před minulým ročníkem po tříletém působení ve Spartaku Moskva v Kontinentální lize. V první sezoně v NHL účastník mistrovství světa 2017 a loňských olympijských her sehrál 36 utkání a připsal si 11 bodů za sedm branek a čtyři přihrávky. V šesti duelech play off nebodoval.

před 2 hodinami

Zdráhalová si v Naganu vytvořila osobní rekord na pětistovce

Rychlobruslařka Nikola Zdráhalová si v posledním závodu v roce 2019 vytvořila osobní rekord na trati 500 metrů. Na Světovém poháru v Naganu ji zajela za 38,902 sekundy a obsadila druhé místo v divizi B. Stejně jako v sobotu na trojce, na které byla v divizi A devátá, si připsala nejlepší výsledek v SP v kariéře na dané trati.

Seriál SP bude pokračovat pátým dílem v Calgary na začátku února, ještě předtím rychlobruslaře čeká mistrovství Evropy v Heerenveenu. V Nizozemsku se od 10. do 12. ledna bude tentokrát bojovat o medaile na jednotlivých tratích.

Další zprávy