Díky iniciativě Vážný zájem před lety oživil tradici domácích koncertů, mladým profesionálním muzikantům se věnuje v Akademii komorní hudby a posledních pět let také v Ševčíkově akademii. Tu pojmenoval podle českého pedagoga houslové školy Otakara Ševčíka, který žil v letech 1852 až 1934 a na jih Čech za ním jezdili muzikanti z celého světa. Jamník teď po jeho stopách pátrá v Americe.
Díky Fulbrightovu stipendiu se violoncellista s rodinou vydal na půlroční stáž do New Yorku, aby se věnoval tématu, na které myslí už delší dobu. "Věděl jsem, že hráči na smyčcové nástroje tu znají Ševčíkovu metodu, ale netušil jsem, jak moc. Drtivá většina podle jeho metody cvičí a znají ji často lépe než my v Evropě," popisuje.
Dobře to ilustruje historka z prvního dne na newyorské Juilliard School, kde teď Tomáš Jamník učí hru na violoncello a přednáší. "Profesor, u něhož asistuji, mě provedl po škole a podívali jsme se i do Juilliard Store, kde si člověk může koupit hrnek s logem školy, jejich upomínkové předměty, ale také noty nebo jinou hudební literaturu. Otevřel jsem přihrádku pro violoncellisty a tam byla celá řada Ševčíků, notových vydání včetně toho, které jsem před lety připravil pro nakladatelství Bärenreiter. Taky jsem si jedno koupil, abych měl co ukazovat na přednáškách. Ta svoje jsem už totiž komplet rozdal," usmívá se violoncellista.
S metodikou, kterou vytvořil Otakar Ševčík, se stejně jako každý student smyčcového oboru setkával od začátků. Teprve ale když v rámci Karajanovy akademie hrál s Berlínskou filharmonií, došlo mu, jak výjimečnou osobnost v Ševčíkovi česká hudba měla. Mnoho filharmoniků se violoncellisty na českého pedagoga ptalo a on neměl odpovědi. Tak začala cesta, která dnes vede přes hudební univerzity v New Yorku, Bostonu, Kansas City, Michiganu nebo Indianě. Na nich Jamník přednáší, sleduje, jaké jsou rozdíly mezi českou a americkou smyčcovou školou, a také hledá ztracený opus, v němž Ševčík shrnul svoje know-how.
Otakar Ševčík se narodil okolo poloviny 19. století v západočeských Horažďovicích. Byl vynikající houslista, ale především pedagog, za kterým se v jeho nejsilnějších letech sjížděli studenti z celého světa. Krátce po absolutoriu se stal koncertním mistrem v Salcburku, po krizi v roce 1873 se však uchýlil na Ukrajinu, kde 17 let učil a piloval základy své metody.
"Když se vrátil zpátky do Prahy, jeho metodika se začala šířit tiskem a on se stal superslavným. A nejen on, ale i jeho studenti, například Jan Kubelík. Ten přístup totiž neměl obdoby, šlo o první komplexní systém, který studium nástroje pojímá přísně analyticky," vysvětluje Tomáš Jamník.
Amerikou se tedy na přelomu 19. a 20. století šíří nadaní Ševčíkovi studenti a on sám se stává značkou. Otevírají se soukromá studia a konzervatoře, které se chlubí výukou Ševčíkovy metody. Ševčík sám se do USA poprvé dostává roku 1921, aby se stal řádným profesorem na konzervatoři v Ithace, již založil a vedl jeho bývalý žák. Poté se za oceán vrací ještě dvakrát, a to na tři místa: New York, Chicago a Boston. "Vytvořil převratný manuál. Analyticky přistupoval k jakémukoli technickému problému. Pohyb rukou při hraní na nástroj rozfázoval na mikroprvky, technicky je rozebral a vytvořil cvičení na každý z těch nepatrných pohybů. Hráč díky tomu může pochopit nástroj jako takový a vnímat každé hnutí prstem. Já to nazývám instrumentální jógou," popisuje Jamník.
Podle něj někteří hudebníci vnímají Ševčíka negativně právě kvůli technicistnímu přístupu, který se na první pohled zdá, že v jeho metodě převažuje. "Ale to je ohromná chyba. Ševčík hovořil o hudbě jako o něčem univerzálním, mluvil o duši hudebníka. A technika měla a má být pouze prostředkem k absolutní nezávislosti," namítá Jamník.
Velká část cvičení, jež Otakar Ševčík vytvořil, byla vydaná tiskem, ale jedno schází. Jmenuje se Škola virtuózní techniky a jde o jakýsi upgrade či shrnutí všeho, na čem pedagog pracoval. Sám ji označil za vrchol své metody. Jenže tato práce, kterou dokončil právě v Americe, nikdy nevyšla.
"Ševčík ta díla odevzdal stejnému vydavateli, kterého měl George Gershwin. Bavíme se o 20. letech minulého století, což je doba nástupu zvukového filmu. A Warner Bros jako čtyři bratři, co si půjčili na kameru od táty a začali točit filmy, ten byznys rozjeli natolik, že najednou ke svým filmům potřebovali spoustu hudby. A začali skupovat vydavatelství, protože ta měla k hudbě práva. To byla velice praktická věc, vyhnuli se tak obrovským sumám za neustálé platby. A takhle se Ševčíkova cvičení dostala pod Warner Bros," vypráví Jamník.
Ševčík se prý několikrát snažil dostat své spisy od vydavatele zpět, protože mu záleželo na tom, aby byla jeho metoda publikována a mohla se šířit mezi studenty. Sice za svou práci dostal zaplaceno a měl i uzavřenou smlouvu, ale chybělo v ní datum, dokdy má jeho Škola virtuózní techniky vyjít tiskem. Kvůli chybě ve smlouvě tak neměl žádnou páku.
"Je to velice složité," říká Tomáš Jamník. "Rekonstruuji tady i další momenty. Kde všude Ševčík byl, koho potkal, to jsou příjemné záležitosti. Ale to nejdůležitější, najít jeho nevydané sešity, to bych přirovnal k hledání Ševčíka v New Yorku."
Mnozí tamní hudební vědci jsou přesvědčeni, že spisy už neexistují, a zároveň je obtížné se kamkoliv pohnout, protože se jedná o majetek Warner Bros. "Tady v New Yorku údajně existuje jejich sklad, ve kterém snad v nějaké krabici stále leží tyhle papíry popsané Ševčíkem. Potíž je v tom, že ten sklad se několikrát přesouval a Warner jako soukromá firma k němu nedává přístup. Naposledy se otevřel několika hudebním vědcům v 70. letech minulého století. A ti vědci popsali prostor se stovkami krabic plných rukopisů, mezi kterými byla neznámá díla, ale třeba i hudba George Gershwina. Tam někde možná bude i ten Ševčík," přemítá violoncellista.
Při hledání se dostal do kontaktu s jedním z těchto hudebních vědců. Ten mu prý ale odmítl cokoliv sdělit, protože se jedná o citlivou věc. Ve skladu by zároveň mohly být materiály, které nemají dobře ošetřenou otázku práv, a Warneři tak možná čekají, až s nimi budou moci sami manipulovat, myslí si Jamník.
Pravděpodobnost, že Ševčíkovu ztracenou práci najde, je tedy malá. "Ale je," odpovídá muzikant, který se nerad smiřuje s tím, že by k něčemu nevedla cesta.
V nejbližších týdnech Tomáš Jamník hodlá bádat ve washingtonské Kongresové knihovně, poletí do Los Angeles, kde má vyhlédnutý další archiv, bude mluvit s muzikology ze Santa Barbary.
Mimo to samozřejmě cvičí a hraje, aby se udržel v kondici. "S Josefem Špačkem jsme v Bohemian National Hall zahráli program z našeho alba Paths, moc mě také těšila spolupráce s ansámblem S.E.M. dirigenta Petra Kotíka. A napojil jsem se tady na síť domácích koncertů a skoro každý týden mám recitál v různých čtvrtích od Brooklynu po Manhattan," popisuje.
"Jsou to úžasná místa - byty s výhledem na rozsvícený New York. Já to mám rád, velké spící město. Paradoxně mi to přináší klid do duše. Dostanu se k zajímavým lidem, teď například k jednomu hudebnímu fanouškovi, který odkoupil klavír Steinway z Carnegie Hall. A jsem také pozvaný, abych zahrál na domácím koncertě u Josefa Mašína, který žije v Kalifornii. Takové zážitky jsem opravdu neplánoval," přemítá.
Mezitím minulý týden otevřel novou koncertní řadu Vážný zájem v pražské koncertní a výstavní síni Atrium na Žižkově. Po návratu do Čech ho čeká koncert na festivalu Pražské jaro, kde jej 22. května v Dvořákově síni Rudolfina doprovodí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Aleny Jelínkové. Jamník se představí v Capricciu pro violoncello a orchestr českého klasika 20. století Jana Nováka.
Popáté se pak letos má konat letní Ševčíkova akademie, jejímž tématem bude lidová hudba. "Ševčík považoval lidovky za jeden ze svých hlavních zdrojů a věděl, že ke zdroji se musí chodit pravidelně. Tak to uděláme i my," uzavírá Tomáš Jamník.
Video: Tomáš Jamník hraje Dvořáka na festivalu Dvořákova Praha
