Tento týden se Kožená s Rattlem třikrát schází na koncertech s Českou filharmonií, což je samo o sobě událost. Platilo to také o včerejším prvním z těch tří večerů.
Naznačil, že půjde o zajímavé hudební setkání, byť mu mohou chybět prvky mimořádnosti. Vinu lze přičíst dramaturgii. Druhá část večera, Mahlerova Píseň o zemi, skýtá obrovské pěvecké možnosti jak pro Magdalenu Koženou, tak pro druhého sólistu, tenoristu Simona O'Neilla.
Zato úvodní část, Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat z roku 1896, pro orchestr není velkou hráčskou ani interpretační šancí. Dvořák přečetl osudovou baladu Karla Jaromíra Erbena jako líbeznou pohádku a tato líbeznost snadno přehluší veškeré napětí, které v předloze dříme.
Na obtíž není ani tak Dvořákova hudební doslovnost - když jedou koně, klape se, jako když jedou koně -, nýbrž absence mytické hloubky, bez níž se Erben neobejde. Zatímco ve Vodníkovi či Polednici se to Dvořákovi vcelku podařilo, Zlatý kolovrat se s Erbenovým světem spíše míjí.
Orchestr vedený s jistotou a v patřičném tempu vykreslil svět pohádkové krásy, chybělo však napětí života, velmi příkře řečeno: nebylo co hrát. Snad jen v úvodní části - kdy po idylickém houslovém minisólu, krásně vymalovaném měkkým tónem Jiřího Vodičky, nastupují temné a rytmicky trochu děsivé kontrabasy - zazní základní kontrast Erbenovy básně. Ten však v pokračování skladby překryje ona pohádkovost.
Od prvního tónu je ale zřejmé, že posloucháme Dvořáka. Romantická zpěvnost, typické hoboje i valivé dechy a práce s bicími, charakteristický otisk stylu skladatele, který tentokrát komponoval možná až příliš překotně a snadno, bez hlubšího rozhovoru s autorem, jehož báseň zhudebnil. Méně soustředěnému posluchači se tak může snadno stát, že poznává populární Dvořákovy motivy z jiných skladeb, jen jaksi neslyší Zlatý kolovrat.
To druhá část večera, Mahlerova Píseň o zemi, zhudebňující pro změnu čínskou lyrickou poezii, byla mnohem silnější hudebně i interpretačně. Velkou zásluhu na tom měl novozélandský tenorista O'Neill. Jeho nástup v úvodní Pijácké písni o bídě země byl tak prudký, až se publikum i budova pražského Rudolfina citelně zachvěly.
Ostrý vysoký hlas prořezával vzduch jako jásavý ohnivý vítr, přesně tak, jak stará čínská filozofie symbolicky zobrazovala mužský tvořivý princip jang. Na O'Neillovi je slyšitelná wagnerovská průprava, potřeba či lépe nutnost zpívat naplno, vypjatě, až k prasknutí hlasivek vyrážet hudbu ze sebe.
Mahler, který se k Wagnerovi hlásil jako ke svému duchovnímu otci, by se pro takové přepínání jistě nezlobil. Zvlášť když se ještě projevilo tak pěkně vizuálně - to když pěvec ve snaze vytáhnout z těla nejsilnější a nejvyšší hrdelní tón provedl mohutný záklon a v jakémsi vrhačském oštěpařském luku na špičkách dosáhl neuvěřitelné síly a výšky tónu.
Magdalena Kožená, v elegantní imagi jakési vážnohudební víly, ve svých třech písních vystřídala jiskřivého O'Neilla tou nejlepší a nejhlubší melancholií, jaké je schopna. Jangový mužský princip větru nahradila temná voda ženského principu jin.
Kožená se do partitury nořila jemně a něžně, ani nevadilo, že přes místy silný orchestr nebyla tolik slyšet.
Magická síla zpěvu Magdaleny Kožené už roky spočívá v písních, které sestavuje do sofistikovaných a často objevných recitálů, kde nerozhoduje síla hlasu, nýbrž pečlivě propracovaný výraz. Potvrdila to i Mahlerova "písňová symfonie", v níž se Kožená našla především v závěrečném Loučení (Abschied).
Nekonečné doznívání slova "ewig" (věčně) bylo čarovné a sál ponechalo v mlčení i dlouho po doznění skladby. Nabízelo mohutnější emocionální vlnu než podobné "ewig", které před dvěma a půl roku znělo Rudolfinem z hrdla Argentinky Bernardy Finkové - tehdy ještě orchestr řídil jeho dnes již nežijící šéfdirigent Jiří Bělohlávek.
Čtyřiašedesátiletý Simon Rattle včera i Mahlera dirigoval zpaměti. Rytmicky i dynamicky mu dával, co jeho jest, nikde nepřeháněl. Byl to Mahler nečekaně uměřený, to hlavní se dělo v hlasech a hra orchestru tvořila pozadí, zahradu, v níž vyrůstaly ty nejhezčí hlasové květy.
Koncert
Magdalena Kožená - mezzosoprán
Simon O'Neill - tenor
Simon Rattle - dirigent
Česká filharmonie
Rudolfinum, Praha, 27. února, další uvedení 28. února a 1. března
Přesto bylo pozoruhodné sledovat kontrast mezi úvodní Dvořákovou přímočaře epickou lyrikou a Mahlerovou snahou rozeznít lyriku východní, byť prostředky jeho nejoblíbenějšího hudebního nástroje: západního symfonického orchestru.
Nejkouzelněji však působila jinjangová rozprava hlasů, střídání principů, které v jednotě splývaly. A byť vládu nad životem nakonec jako v realitě převzala jinová temnota, v jejím podkresu se znovu skrývala touha po novém zářivém jangovém začátku.
Po počátečních rozpacích nad pohádkovým Erbenem Antonína Dvořáka nakonec tedy přece jen šlo o nesporně mimořádnou událost. Stojí za to ji ještě dnes a zítra zopakovat.
