Jak hodnotíte dnešní uměleckou stránku orchestru?
Musím začít ohlédnutím. První klíčový dirigent je Václav Talich, který měl jasno v tom, jaký hledá orchestrální zvuk - on je tvůrcem zvuku České filharmonie. Pamětníci vzpomínají, že to, co se z orchestru ozývalo, byl zázrak. Další významný dirigentský zjev byl Karel Ančerl. Koncentroval orchestr na budování špičkové techniky. Oproti pedagogickému typu Talicha byl Ančerl velký systematik a cizelér, chcete-li trenér. Není náhoda, že se ve světě o reedici Ančerlových nahrávek s Českou filharmonií mluvilo s obrovským obdivem.
A kam dál se současným vedením?
Když jsme se dohodli se Zdeňkem Mácalem, že přijde na post šéfdirigenta, samozřejmě jsem se bavili o tom, jakou má představu do budoucna. Říkal, že by se rád vrátil k talichovskému zvuku s určitou precizností Ančerla. To není vousatý tradicionalismus, byla by škoda se této kvality zbavit. Po Evropě už není mnoho orchestrů se svébytnou orchestrální vizáží. Když ji ztratíme a budeme globalizačně semleti, nikdo nás nebude chtít. Tohle nejsou slova moje, ale špičkového britského dirigenta Johna Elliota Gardinera.
Nestane se filharmonii jako každé instituci po tak dlouhé době, že zleniví?
To hrozí i dobrému smyčcovému kvartetu po pěti letech práce. Gewandhausorchester v Lipsku je dvě stě padesát let starý a nezkostnatěl, protože tam mají vnitřní motor. Já myslím, že tento motor mají v sobě i naši muzikanti. Až jednou přestane, bude z toho takové pohodlné hraníčko. Orchestr je organismus, který si musí být vědom, že má před sebou trvalou práci. Nejen proto, že je na trhu konkurence - je to i bitva se sebou. K tomu je právě dobrý dirigent: musí mít nastražené uši a říct, tak pánové, takhle ne.
Proč ale nejsou vaše koncerty tak hojně navštěvované?
Pokud vynecháme chřipky a epidemie, má to dva důvody. Pro filharmonii jsou jedním z vydatných zdrojů tržby ze vstupného, a můj předchůdce se proto rozhodl pro razantní skokové řešení. Z dlouhodobého hlediska měl pravdu, z hlediska krátkodobého se ukázalo, že to velmi zasáhlo ekonomicky méně silnou vrstvu lidí, zejména starších. Když šli na koncert manželé, tradiční abonenti, a museli zaplatit dvakrát tolik, prostě na to neměli. To manko srovnáváme dodnes.
A druhý důvod?
V Praze je enormně víc koncertů než dřív. Rozhlasový orchestr dělá samostatnou řadu koncertů, což je výsada posledních deseti let. Je tu Pražská komorní filharmonie - nový komorní orchestr. Je tu Český národní symfonický orchestr. Agentury vozí orchestry z Pardubic a Hradce. Praha je orchestrálními koncerty přesycená.
Zájem o vážnou hudbu klesá obecně…
V tomhle nejsme sami, to je problém celého světa, ale nesmí se to vzdávat. Není možné dělat, že vysoká kultura se svým výsadním zaměřením je univerzálně platná nabídka, která uspokojí každého. Prostě neuspokojí. Schopnost koncentrovaného vnímání je limitovaná - i zkušeností. Vážná hudba vyžaduje velkou porci času; a při dnešním klipovém vnímání chtít, aby někdo poslouchal osmdesát minut Mahlera… Navíc vážná hudba pracuje se šifrou, která je poměrně složitá. Kdekdo dnes rozumí počítačům, ale schopnost rozumět hudbě se vytrácí. Za národního obrození nebyl rozhlas ani televize, na koncert se jezdilo padesát kilometrů. Ale hlavně, v každé domácnosti bylo kvarteto či klavírní trio, nebo milostpaní zpívala. Patřilo k dobrému vychování, že dívenka v měšťanské společnosti brnkala na piano. Dneska už tohle všechno není pravda. Až na dětské sbory, které suplují hudební výchovu.
Máme se ale kód vážné hudby učit rozšifrovat? Proč?
Jednak je potřeba tuhle šifru ovládat k vniknutí do hudebních detailů a k tomu, abyste je mohl skutečně prožívat. A pak - teď budu mluvit nadneseně - společnost, která sama sebe nekultivuje, za chvilku skončí katastrofou. Jestli má něco oné kultivaci sloužit, pak je to umění, kultura obecně. Jsou tady přece i vyšší vrstvy než jenom shánět karbanátky na večer.
