Amadeus získal čtyři desítky cen, z toho osm Oscarů a čtyři Zlaté glóby. Za hudbu nebylo ani jediné, což dává smysl: hudba k filmu je sestavená většinou ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a ve velmi malé míře také od jeho údajného rivala, "génia průměrnosti" Antonia Salieriho.
Formanův film se před 35 lety šikovně svezl na popularitě Mozartovy hudby, kterou mnozí dodnes pokládají za nepřekonanou, ba nepřekonatelnou. Ještě obratněji ale snímek rozehrál a znovu rozvířil legendy či konspirační teorie, které již přes 200 let opřádají údajné nepřátelství mezi Mozartem a Salierim i nejasnou příčinu Mozartovy smrti. Dodnes o ní kolují neprokazatelné hypotézy včetně takových, že Mozarta otrávili židé nebo zednáři.
Stejně nesmyslná je dobová pomluva, podle níž Mozarta otrávil Salieri. Údajně to o sobě dokonce sám prohlásil - ovšem v závěru života, kdy jeho mysl rozvrátila demence. Konspirační teorii o důvodu Mozartova úmrtí později ve formě jednoaktové divadelní hry zpracoval Alexandr Sergejevič Puškin a jeho "malou tragédii" nazvanou Mozart a Salieri pro změnu zhudebnil jako operu Nikolaj Rimskij Korsakov.
Jádrem rozporu v Puškinově hře je Mozartovo tvrzení, že génius nemůže spáchat zločin. Divadelní travič Salieri tak svým skutkem popírá vlastní nadání.
K divadelnímu sporu Mozarta se Salierim se v roce 1979 vrátil anglický dramatik Peter Shaffer, podle jehož předlohy pak vznikl i filmový Amadeus. Shaffer konflikt staví ostřeji: Salieri nevěří, že by si stvořitel pro vznik božsky inspirované hudby vybral člověka tak pochybného chování a charakteru, jakými disponuje Mozart.
Salieri proti němu intrikuje nejen proto, aby zničil konkurenta, ale také, aby byl svět v pořádku podle jeho představ o božím řádu.
Miloš Forman svůj film natočil věrně k Shafferově předloze, ale ještě vyostřil konflikt mezi geniálním, nezávislým Mozartem a průměrným hudebním úředníkem Salierim.
Snímek vzedmul vlnu mozartovské posedlosti, rovněž však vyvolal zájem o hudbu Antonia Salieriho. Paradoxně i díky tomu je dnes už známá věc, že Salieri byl neoddiskutovatelný génius, kterého tehdejší publikum oprávněně považovalo za nejlepšího operního skladatele světa. Nebyl takový vizionář jako Mozart, ale to mohli jeho současníci těžko rozeznat. Rozhodně si ale Salieri nezaslouží pověst neumětela, jak divákům sugeruje Formanův film.
Coby skladatel Salieri nikdy úplně neupadl do zapomnění, avšak jeho kompozice se obvykle objevovaly ojediněle na nahrávkách typu "Mozart a jeho doba".
Od roku 1984, kdy měl premiéru Amadeus, se situace mění. Tři roky nato vyšla deska vynikajícího rakouského dirigenta Nikolause Harnoncourta se dvěma operními komediemi: Mozartovovým Divadelním ředitelem a Salieriho Prima la musica e poi le parole - Nejdřív hudba a potom slova.
Jedná se o díla, která oběma autorům zadal Josef II. Premiéru měla roku 1786 v jednom sále během jednoho večera: Mozart se Salierim tak změřili síly před císařským publikem. Soutěž německého singspielu a italské komedie neměla jasného vítěze. A to přesto, že předem určeným námětem byly intriky u divadla - což by údajnému intrikánovi Salierimu mělo vyhovovat.
Vyrovnaný výsledek způsobilo především to, že Salieriho hudba je s Mozartovým soupeřícím dílem bez problémů srovnatelná, o čemž se dnes každý může přesvědčit právě díky Harnoncourtově nahrávce.
K novodobému návratu Salierimu kromě Formanova filmu pomohl i celkově narůstající zájem o starou hudbu a znovuobjevování zapomenutých skladeb.
Dnes už jsou k dispozici nahrávky všech jeho významných oper, Salieriho áriím věnovaly prostor na svých albech i operní hvězdy Cecilia Bartoliová a Diana Damrauová. Úchvatnou komedii Falstaff vloni v říjnu uvedl Theater an der Wien a stejně vtipnou Školu žárlivých na příští únor plánuje Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě.
Případ Salieri se tedy zdá být vyřešený a soudný divák by film Amadeus neměl brát jinak než jako metaforu. Genialita, které průměrnost háže klacky pod nohy, je věčné téma - jen u Formana dostalo tak věrohodný obraz, až ho část publika vzala doslova. Není divu: Amadeus obratně pracuje s reáliemi včetně detailů, jako byla Salieriho vášeň pro sladkosti.
Film ale také posouvá význam faktů, uvádí je v jiných souvislostech, nebo pár důležitých věcí vynechá a říká jen to, co se mu hodí.
Je zvláštní, že tříhodinový snímek nenašel čas na jedinou větu, která by publiku racionálně sdělila, v čem byla Mozartova hudba tak odlišná a božská. Jeden z nejvlivnějších skladatelů Arnold Schönberg, jehož atonalita je pro mnoho lidí dodnes synonymem neposlouchatelné hudby, počítal Mozarta mezi své učitele. Podle vlastních slov se od něj naučil například "nestejné délce frází, umění zformovat vedlejší myšlenku nebo umění úvodu a přechodu".
Když filmový Salieri komentuje začátek třetí věty Mozartovy Serenády B dur pro 13 dechových nástrojů, zmíní jednotlivé nástroje. Jinak se vyjadřuje jen v opisech: "V partituře to vypadalo jako nic. Začátek jednoduchý, skoro směšný: fagoty, basetové rohy, přiznávky - jako pro rozvrzanou harmoniku. A potom zničehonic vysoko nad tím hoboj - jediný tón, který se vznášel, dokud ho nepřevzal klarinet, aby jej zjemnil do fráze úžasné rozkoše. To nebyla skladba cvičené opice - byla to hudba, jakou jsem nikdy neslyšel."
Součástí filmového obrazu Salieriho je tedy nejen jeho neschopnost skládat, nedovede se vyjádřit ani o hudbě druhých. Zvláštní vizitka skladatele, jehož operou Europa riconosciuta přitom provoz zahajovala milánská La Scala.
Málo platné, Amadeus není film dokumentární ani historicky věrný. Nejpřesnější by bylo označit ho za manipulativní dramatické podobenství, a byť v něm hudba zní skoro pořád, má jen vedlejší úlohu.
Ve snímku nikdy nedojde ke skutečnému střetu mezi Salieriho a Mozartovou hudbou - na rozdíl od historické reality. Je to vcelku pochopitelné: těžko popsatelné rozdíly mezi tvorbou obou skladatelů by popřely fiktivní konflikt, který mezi nimi staví filmové drama i jeho divadelní předloha.
