To ale neznamená, že už se o slovo nehlásí celá generace dirigentek. Předloni třeba festival ve švýcarském Lucerne připravil cyklus jedenácti koncertů pod taktovkou žen, od již etablovaných dirigentek typu Američanky Marin Alsop a Finky Susanny Mälkki až po vycházející hvězdy, jako jsou Estonka Anu Tali či hongkongská rodačka Elim Chan.

Foto: Oscar Turco

Teď se svou trochou do genderového mlýna přichází také festival Pražské jaro. Jedním z vrcholů jeho příštího ročníku bude koncert vedený Alondrou de la Parra, osmatřicetiletou americkou Mexičankou, o níž je čím dál víc slyšet. V současné sezoně účinkuje v Berlíně, Londýně, Salcburku či Madridu, avšak nejvíc času tráví v australském Brisbane, kde se jako první žena stala šéfdirigentkou symfonického orchestru. "Je to mnohem víc práce než jen dirigování a sestavování programu," vysvětluje de la Parra. "Spíš jde o jakýsi holistický model, kde šéfdirigent zodpovídá za uměleckou vizi a směřování tělesa, podílí se na marketingu, fundraisingu a ještě komunikuje s místní komunitou posluchačů. V Austrálii je to rozhodně něco nového, lidé na to nejsou zvyklí," líčí.

Žena s taktovkou automaticky svádí ke klišé považovat každou takovou za takřka feministickou ikonku, jež otevírá dveře ženám po stovky let zavřené.

Alondra de la Parra tak někým samozřejmě může být vnímána. Ale na tom, kam se dostala, měly největší vliv její talent, píle a roky pozvolného postupu vzhůru, nikoliv gender.

De la Parra se narodila v New Yorku. Když jí byly dva roky, s rodiči se odstěhovala do hlavního města Mexika. Muziku měla ráda odmalička. V sedmi začala studovat hru na klavír, ve třinácti přibrala violoncello. Účinkovala ve školních orchestrech i rockových kapelách. "Kdekoliv byla hudba, musela jsem být u toho i já," vzpomíná dnes. Na koncerty vážné hudby ji vytrvale brali rodiče - možná to rozhodlo, že šla v dospívání právě tímto směrem.

"Vždy mě fascinoval zvuk orchestru a to, co měly orchestry v repertoáru, ke mně promlouvalo silněji než hudba jiných žánrů. Nesmírně mě zajímalo, jak to celé vzniká, zvlášť když mi jako malé tatínek vysvětlil, že celý ten kolos řídí dirigent," vzpomíná de la Parra.

V patnácti letech odešla studovat klavír a violoncello na konzervatoř ve východoanglickém Sussexu. Tam také nastoupila do sboru, což dnes označuje za přelomový okamžik. "Ponořila jsem se do hudby a pochopila jsem, že se jí chci věnovat celý život," říká dnes.

Po návratu přesvědčila rodiče, aby jí umožnili zanechat střední školy a vzdělávat se soukromě, což považovala za užitečnější − hlavně proto, že se mohla věnovat výhradně klavíru a skladbě.

Alondra de la Parraová zkouší danzón č. 2 mexického skladatele Artura Márqueze. | Video: Orchestre de Paris

Čtyři roky nato se už dospělá vrací do New Yorku, nastupuje na Manhattan School of Music a soukromě studuje dirigování. Když svému učiteli vysvětlí, že by potřebovala vidět, jak orchestr funguje zevnitř, domluví jí neplacenou pozici dobrovolnice u komunitního tělesa New York Symphony. Alondra de la Parra zde začíná od píky: před koncertem rozmisťuje židle v hledišti nebo rozdává brožury s programem. Ale díky tomu začíná pravidelně navštěvovat zkoušky a pozoruje, jak dirigenti pracují. "Byla to dobrá cesta k pochopení, jak orchestry fungují," říká dnes.

Ve třiadvaceti letech pak Alondra de la Parra odvážně založila vlastní orchestr. Jmenoval se The Philharmonic Orchestra of the Americas a měl být jednorázový, určený pro jediný koncert. Zrod tělesa hrajícího hudbu Severní, Jižní a Latinské Ameriky však vyvolal nečekaný zájem a dirigentka ho nakonec vedla sedm let. "Budovat orchestr od nuly bylo nesmírně vzrušující," konstatuje. "Zakládala jsem správní radu, najímala zaměstnance, sháněla peníze, dokonce i navrhovala plakáty."

Těleso sice nemělo stálé zázemí, přesto se mu dařilo vydávat vlastní nahrávky či vymýšlet vzdělávací programy. Po sedmi letech nepřetržitě rostoucích nákladů ale situace byla neudržitelná. Alondra de la Parra seznala, že dost peněz na provoz sehnat nedokáže, a tak dobrodružný podnik rozpustila.

Tou dobou už za sebou měla ocenění od Ligy amerických orchestrů a především nevyčíslitelnou zkušenost. "Uvědomila jsem si, že ať nastoupím na jakoukoliv pozici, mám na ni dost zkušeností. Mohla jsem dělat výkonnou ředitelku, pracovat v administrativě nebo přímo s hudebníky," vysvětluje.

Jako dirigentka se de la Parra během těch let učila u slavných, Kurta Masura či Charlese Dutoita. Největší vliv prý na ni měl Američan Kenneth Kiesler, veterán, k němuž začala chodit na lekce v New Yorku. "Říkal mi, že dirigent má fungovat jako část elektrické přenosové soustavy, předávat hudbu od výrobců, tedy hudebníků, odběratelům čili posluchačům. Že je to jen takový radostný služebník," vzpomíná de la Parra, která se prý řídí podobnou filozofií.

Proto mimo jiné posluchače na koncertech často oslovuje, před začátkem vystoupení stejně jako v jeho průběhu. Zároveň to vnímá jako způsob, jak klasickou hudbu demystifikovat a přiblížit širší veřejnosti. "Zásadně se mi nelíbí zavedená představa, že na koncert klasické hudby už musíte přijít připravení, vědět o hudbě první poslední, tleskat, kde vám to určí jiní, a ani nedutat," shrnuje své výtky. "Pokud publikum vtáhneme do toho, co zažíváme my na pódiu, nebudeme jim respekt k hudbě muset přikazovat, dostaví se sám, zevnitř, na základě toho, co uslyší a zažijí."

Tento liberální pohled ovšem neznamená, že by Alondra de la Parra také neměla jistá pravidla. Například jí nikdo nesmí říkat, že něco dokázala jako "první Mexičanka" nebo "první žena" v oboru. "Jsem hrdá Mexičanka, ale s tou nálepkou nejčastěji pracují média a recenzenti. V dirigování národnost nehraje tak důležitou roli," upozorňuje.

Stejně tak už po dvaceti letech na scéně začíná být háklivá na dotazy, jaké to je, být ženou v převážně mužském oboru. "Nemá to tak určující význam, jak se někteří domnívají. Dirigování je náročná profese a to, jakého jste pohlaví, nerozhoduje. Jde o to, co jste se naučili a jak to umíte předat dál," vysvětluje.

Návštěvníci festivalu Pražské jaro to budou moci posoudit při příštím ročníku, kde de la Parra povede Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupí španělský trumpetista Manuel Blanco. Ani s ním, ani s českými rozhlasovými symfoniky zatím de la Parraová nespolupracovala, zato program se skladbami Šostakoviče, Stravinského a Koncertem pro trubku a orchestr arménského skladatele 20. století Alexandra Aruťunjana dobře ovládá.

"Většina lidí si mě spojuje s panamerickou hudbou, ale popravdě jsem víc času věnovala té ruské, do níž můžeme počítat i Aruťunjana," objasňuje. "Šostakoviče poslouchám od třinácti let a stále je jedním z mých nejmilejších skladatelů. I na klavír jsem od něj hrála spoustu věcí," říká.

Dnes je Alondra de la Parra přesvědčená, že hudbě chce zasvětit celý život, a přijde jí čím dál důležitější zejména tu klasickou propagovat. "Má generace zažila, jak člověka začíná obklopovat čím dál víc přístrojů, jak slyší čím dál víc hudby, kterou nehrají skuteční lidé nebo opravdové nástroje. Myslím, že ten trend ještě nějaký čas bude vrcholit, než se dostane do extrému," míní de la Parra a hned zdůrazňuje, že to má světlou stránku.

"Pak ale bude tou nejvzrušivější věcí na světě možnost slyšet naživo orchestr, velkou skupinu lidí, kteří obětují svá těla, schopnosti, hlasy a dechy k tomu, aby promluvili k druhým. Bez pomoci elektroniky. Jsem přesvědčená, že tohoto pokladu si lidstvo nikdy cenit nepřestane," dodává.