Trochu za to může babička, která vnučce z krabic od ovesných vloček vymodelovala smyčcové kvarteto, aby ji zabavila při nudném léčení neštovic. Jenže dívka to vzala vážně, z krabiček chtěla vyloudit zvuk a bůhvíproč zatoužila po violoncellu. Dnes je z ní světoznámá sedmatřicetiletá interpretka − a na tento nástroj zahraje také 23. května 2020 na pozvání Pražského jara.
Alisa Weilersteinová vyrůstala v rodině, kde hudba zněla od rána do večera, a tak rodiče, houslista Donald a klavíristka Vivian Horniková, prosbu o koupi violoncella vyslyšeli. Dobře udělali. Dcera s nástrojem činila rychlé pokroky: ve třinácti debutovala s Clevelandskými symfoniky a dva roky nato poprvé hrála ve slavné newyorské Carnegie Hall.
Absolvovala Program pro mladé umělce při Clevelandském hudebním institutu, který si rozšířila o titul v oboru historie na Kolumbijské univerzitě.
To hlavní ale přišlo v roce 2010, kdy osmadvacetiletou umělkyni oslovil dirigent Daniel Barenboim. Pod jeho vedením Weilersteinová s Berlínskými filharmoniky nastudovala Elgarův violoncellový koncert, později se stejným dirigentem a Staatskapelle Berlin absolvovala německé turné, na němž představili skladbu amerického autora z 20. století Elliotta Cartera.
Záznam obou děl natočili roku 2012 pro firmu Decca Classics. Krátce poté deník Los Angeles Times napsal, že "violoncello je Weilersteinové druhé já. Zdá se, jako by k hraní hudby nepotřebovala žádnou vůli. Jako by ona a violoncello byly jedním tělem".
Není tedy divu, že na otázku, kdo patří k jejím hrdinům, Weilersteinová − vedle Gándhího, Abrahama Lincolna a svých rodičů − jmenuje právě Daniela Barenboima. Od doby, kdy ji díky němu objevil svět, vystřídala coby sólistka snad všechny světové orchestry, dirigenty a prestižní koncertní síně.
Nechyběla mezi nimi ani Česká filharmonie a Rudolfinum, kde poprvé účinkovala roku 2011. S tímto orchestrem a Jiřím Bělohlávkem natočila Dvořákův slavný violoncellový koncert, v loňské sezoně pak pod taktovkou Tomáše Netopila absolvovala turné po Velké Británii a Irsku. Už se současným šéfdirigentem České filharmonie Semjonem Byčkovem se později vydala na šňůru po USA.
Jednou byla Weilersteinová také mezi pražským publikem, když její manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare, řídil Novoroční koncert České filharmonie.
V repertoáru Alisa Weilersteinová postupuje dvěma směry. Neopomíjí nejslavnější sólová díla, kterých pro violoncello není tolik jako například pro klavír. Na druhou stranu dává najevo, že se v nich nehodlá uzavřít. Říká, že pro svůj další vývoj a vnitřní spokojenost potřebuje rozšiřovat obzory.
Proto se věnuje též současným autorům, jako jsou Pascal Dusapin, Matthias Pintscher, Osvaldo Golijov nebo Lera Auerbachová. Nově výhradně spolupracuje se společností Pentatone: s norským souborem Trondheim Soloists pro ni natočila koncerty Josepha Haydna vedle Schönbergovy Zjasněné noci. V letošní sezoně je čeká evropské turné, které vyvrcholí v londýnském Southbank Centru.
V posledních letech je pro Weilersteinovou zásadním autorem Johann Sebastian Bach. Jeho šest suit pro sólové violoncello, které uvede také 23. května v Dvořákově síni Rudolfina, bývá považováno za vrchol sólové violoncellové hry. Weilersteinové se staly denním chlebem a změnily její přístup k hudbě.
Nejraději provádí všech šest suit v celku, ačkoli se jedná o více než dvouhodinovou záležitost, vyžadující nesmírnou koncentraci a fyzickou odolnost. Violoncellistka je považuje za opis životního cyklu, jejž zakončuje dokonalá katarze. A tu je třeba vnímat v kontextu. Suity sice Alisa Weilersteinová hraje v souladu s historickou praxí, vzorně bez vibrata, zároveň si ale uvědomuje, že všem její interpretační přístup nemusí konvenovat. Patří k němu silné emoce, osobitost, oddanost a snaha vyjádřit skrze hudbu jak autora, tak sebe sama.
Alisa Weilersteinová
Dvořákova síň Rudolfina, 23. května 2020
