Sál pražského Divadla X10 se pomalu plní. Zhruba polovinu diváků tvoří etničtí Češi, zbytek Romové. Publikum čeká velmi temná divadelní hra, která, jak pořadatelé opakovaně upozorňují, není pro slabé povahy. Většinová společnost si v ní sype popel na hlavu za brutální pogrom na Romy, který se udál před necelými 100 lety v obci Pobedim na západním Slovensku. Místní obyvatelé na podzim 1928 pozabíjeli pět romských mužů a žen včetně šestiletého dítěte, další zranili.
Hostující inscenace Budete mať luft, kterou pro Slovenské národní divadlo připravil režisér Pavol Viecha, umělecky reflektuje tuto tragédii, o které se v Česku i na Slovensku dodnes mlčí. "Neučí se o tom na středních ani vysokých školách, běžný divák, který přijde na představení, o tom tedy nic neví. Narativ o Romech se od té doby vůbec nezměnil," je přesvědčený Viecha.
S tím souhlasí romská výtvarnice Emília Rigová, která spolupracovala na konceptu i scénografii. "Režisér mi nasdílel celý spis s výpověďmi četníků i občanů. Vůbec mi nepřišlo, že se to stalo před stoletím. To je na tom nejsmutnější," říká.
V inscenaci se rozhodla využít ostrého kontrastu mezi bílou scénou i slovenskými kroji a rudou krví, která na scénu postupně prosakuje, jak je čím dál jasnější, co se ve vesnici událo.
Čtveřice herců Slovenského národního divadla střídavě ztvárňuje obyvatele Pobedimi, četníky, místního duchovního nebo soudce. Dobové dokumenty ukazují, že celá násilná akce probíhala dokonce v součinnosti nebo minimálně za vědomí tehdejšího starosty obce.
Přesto všichni obyvatelé do jednoho celou akci popírali - nikdo nic neslyšel, o ničem nevěděl, ničeho si nevšiml. To dává režisér do kontrastu s veselým zpěvem slovenských lidových písní, které si obyvatelé Pobedimi notují, ač mají krev na rukou.
Do dobového kontextu tragédii zasazuje ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Vysvětluje, že první republika pro romskou menšinu rozhodně nebyla zlatým věkem. Pogrom na Romy v Pobedimi se udál rok po zavedení zákona o kočovných cikánech. "Ten neměl za úkol zajistit kvalitní soužití většiny s menšinou, ale ochránit společnost před takzvaným cikánským svízelem," říká s tím, že zákon byl protiústavní a nazírání na Romy velmi stereotypní.
Předmětem diskuse po pražském představení se stává, zda je správné, že v inscenaci nedostali prostor žádní romští herci. Režisér Viecha argumentuje, že na konceptu spolupracovala Emília Rigová. Přiznává ale, že dotaz je legitimní. Obecenstvo se nakonec spíše shoduje, že dokud není o tragédii příliš velké povědomí, je lepší, aby se ztvárnění ujali herci z většinové části společnosti. "Specifické a silné jsou třeba inscenace, v nichž bílí Němci hrají o holokaustu, čímž se vyrovnávají s kolektivní vinou," říká jeden z diváků.
O romském holokaustu se v rodinách mlčelo
Do pohnuté romské minulosti se obrací také výstava Příběhy přeživších, jež mapuje osudy šesti vězňů koncentračního tábora v Letech u Písku a kterou lze v pražském Clam-Gallasově paláci vidět ještě do 30. června. Problém je podobný jako v případě pogromu v Pobedimi - zatímco zločiny spáchané během druhé světové války na židovském obyvatelstvu jsou široké veřejnosti známé, v případě holokaustu Romů a Sintů tomu tak není.
Na místě koncentračního tábora se otevřel památník teprve před měsícem. V 70. letech byl tam, kde dříve umírali Romové, postaven vepřín. Od 90. letech se o jeho zrušení zasazoval syn přeživších Čeněk Růžička a trvalo 30 let, než se mu boj podařilo dotáhnout do konce. Samotného otevření památníku se bohužel nedožil, zemřel koncem roku 2022. "Vždy říkal, že věří, že se prasečák zboří, protože je to správné," vzpomíná Růžičkova neteř Jana Kokyová.
Ta se po strýcově smrti snažila jeho úsilí naplnit, ačkoliv jinak aktivistkou není. V rámci festivalu Khamoro dělá komentované prohlídky výstavy, mimo něj se věnuje edukaci ohledně romské historie. "Dělám to, protože je to potřeba. Suplujeme tak roli státu," říká s tím, že holokaust Romů v rámcových vzdělávacích programech chybí. Vždy proto závisí, zda se najdou dost osvícení učitelé, kteří by s touto kapitolou dějin studenty seznámili. "Jenže někdy s tím stejně napáchají více škody než užitku, protože sami se to na vysoké škole také neučili," míní.
Paradoxní je, že se o spáchaných zločinech nemlčí jen ve většinové společnosti, ale často také v samotných romských rodinách. Kokyová vysvětluje, že to pro generaci přeživších byl způsob, jak se s traumatem vypořádat a také ochránit svou rodinu. "Babička ani děda nám nikdy nevyprávěli o tom, co zažili. Poválečná společnost měla stejné předsudky jako ta prvrepubliková. Nebylo to tak, že když se vrátili z koncentráků, Češi by je vítali s otevřenou náručí. Snažili se proto být co nejméně viditelní a tím chránit i své rodiny," vysvětluje Kokyová.
O historii příbuzných se stejně jako její strýc Čeněk Růžička dozvěděla až koncem 90. let. Tehdy za Růžičkou přijel německý novinář Markus Pape, který s americkým kolegou Paulem Polanskym odhalil pohnutou minulost místa, kde stál prasečák. Zjistili, že tam existoval romský koncentrační tábor zřízený českými protektorátními úřady. Většina internovaných byla následně odvlečena do Osvětimi, kde zemřeli.
"V roce 1998 přišel Pepe za strejdou s tím, že tam byla vězněná jeho maminka, naše babička. Nevěřil tomu, ale pod tíhou důkazů tomu nakonec uvěřil. Babička mu potvrdila, že je to pravda. Nebylo to ale tak, že by si nás posadila ke stolu a vyprávěla, co zažila. Strýci řekla, že jej chtěla chránit. Tušila totiž, že by ten vepřín nenechal jen tak, ale za komunistů by šel asi sedět," říká Kokyová.
Vzdělání má smysl
Festival Khamoro, který skončil minulý týden, neustrnul jen v temné minulosti. Věnoval se i tématu, jež je pro budoucnost Romů a Romek v Česku nejdůležitější, tedy vzdělání. Romové v této oblasti dodnes čelí řadě bariér a existuje mnoho škol, které jsou segregované. Podle dat Veřejného ochránce práv z roku 2021 je jich okolo 230. Pokud se to někteří osvícení ředitelé snaží změnit, rodiče stejně začnou "hlasovat nohama" a bílé děti začnou dávat jinam, jak nedávno v pořadu Aktuálně.cz Rasování vysvětlila romistka Saša Uhlová.
I pokud se Romům podaří dostat na nesegregovanou školu a mají motivující prostředí, často je před dosažením vyššího vzdělání brzdí finanční situace rodiny. To se snaží zlepšit různé stipendijní programy pro romské žáky, které na Khamoru prezentovaly svou činnost. Jedná se jak o programy spadající pod ministerstvo školství, tak o podporu neziskového sektoru nebo soukromých nadací.
Na Khamoru se představilo několik stipendistů organizace Romea, která festival pořádá. Patří mezi ně třeba Michaela Makulová, jež studuje obor sociální politika a sociální práce na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Se staršími bratry se loni zúčastnila audience úspěšných romských studentů a studentek u prezidenta Petra Pavla. "To byl skvělý zážitek, za který jsem nesmírně vděčná," vzpomíná.
Makulová pochází z vyloučené lokality, dnes již nechvalně proslulého ústeckého sídliště Mojžíř, kam loni na podzim přestal zajíždět trolejbus. Podle samotných Romů jsou ale zprávy o sídlišti jako "nejhorším ghettu" často nafouknuté, píše server Romea. To, kde se Makulová narodila, nemá vliv na její motivaci. Stipendistkou je již od roku 2019, kdy nastoupila na pedagogicky zaměřenou školu. A hned od druhého semestru na univerzitě začala pracovat jako sociální pracovnice v nízkoprahovém centru. "Vzdělání má smysl," věří.
O možnosti podpory se dozvěděla právě od starších sourozenců, kteří se s ní zúčastnili prezidentské audience. Ti si o ni zase zažádali díky kamarádovi, jenž již stipendistou byl. Její příběh tak zároveň ukazuje na jeden z nedostatků romských stipendií - spousta mladých lidí, kteří by je mohli využít, o nich neví. "Naším úkolem je tedy o tom více informovat. Ministerstvo by se mělo zaměřit na to, co je možné udělat proto, aby bylo žadatelů mnohem víc a také aby se zjednodušila administrativa žádostí," apeluje vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková.
Video: Že se na školách nešikanuje? Stupidní tvrzení. Některé to i zakrývají, varuje odborník (22. 5. 2024)
