reklama
 
 

Selfieglosa Kamila Fily: Muž věří, že může zbořit skálu. Ve filmu je to ale strašná nuda

1. 7. 2017
Hora. Někdy si prostě vyberete špatný první film.
Film íránského režiséra Amira Naderiho je předstírané umění. Zabejčený hrdina buší kladivem do skály, aby spadla a její magický stín dál nepadal na jeho vesnici postiženou morem. Děje se na plátně něco jiného? Ne.
Doporučujeme

Předloni jsem na festivalu v Karlových Varech dostal boreliózu. Projevilo se to tím, že jsem usnul hned u prvního filmu, což se normálně stává až tak třetí den. Potom jsem usnul i u druhého snímku a bylo jasné, že něco není v pořádku, takže jsem šel do nemocnice a za dva dny mi dali jasnou diagnózu.

Tenhle pátek jsem se dost vyděsil, že přišla recidiva. Usínal jsem u prvního filmu. Tentokrát za to však mohla nemoc zvaná pretenciózní artóza. Prostě - předstírané umění. Žádná borelie, nýbrž Amir Naderi, sedmdesátiletý režisér íránského původu, který se prý v životě hodně inspiroval italským neorealismem.

Aby bylo jasno: íránské filmy mám rád, každoročně jich vidím několik a většinou se mi líbí. Stejně tak pro mě není sprosté slovo italský neorealismus, beru ho jako věčnou inspiraci pro filmaře všech generací. Pro Amira Naderiho zjevně až tak, že svůj film zvaný Hora natočil v italštině a v italských Alpách.

Tento světoběžník svůj minimalismus rozhodně netěží z omezení cenzury, jako většina filmařů, kteří točí v Íránu. Jako emigrant a světoběžník si Naderi víceméně může dělat, co chce. A teď nás chce dost trápit.

Podle popisky v katalogu mělo jít o "monumentálně odvyprávěný mýtus ze středověkých Alp, který vyzývá všechny současné bojovníky s nepřízní osudu výsostně vizuální energií filmových obrazů".

K tomu bych dodal i "energií zvuků" a zapátrám v komentářích na csfd.cz u staršího Naderiho filmu, kde uživatelka May píše: "Velice nezábavné a člověk v nejedné chvíli myslí na smrt jak svou, Amira Naderiho nebo toho kluka, co běhá sem a tam, ve víře, že by to mohlo ukončit film, a tak i jeho trápení, a já bych pak jako 'spokojený' divák mohla konečně odejít pryč, pryč z kina, domů a neposlouchat ten šílený íránský pouštní vítr, který je jedinou, a po hodině a čtvrt opravdu nervy drásající, hudební složkou."

Ve filmu Hora zase nějakých pár desítek minut posloucháme, jak zabejčený hrdina buší kladivem do skály, aby spadla a její magický hororový stín dál nepadal na jeho vesnici postiženou morem. K tomu mu pomáhají roky i postupně rostoucí syn, zdálky vše trpně pozoruje manželka.

A tak je to správně - muži mají být aktivní a ženy pasivní a krásné… ehm.

Člověk samozřejmě přemýšlí, že si ten chlap pořídil tak skvělé kladivo (terminologicky správně asi "perlík"), aby vydržel tolik let bušit do skály. Pak se spokojí s úvahou, že ve středověku bylo všechno tak nějak trvanlivější, kladiva, trpělivost manželek i víra mužů, že mohou bořit skály.

Jestli se ptáte, zda se ve filmu děje něco jiného než bušení do skály, odpovídám jasně: Ne! I když musím smlčet, že se tu občas na trh tlačí kárka se zeleninou. Fakt monumentálně výpravná záležitost.

Pamatuju si na různé filmy s repetetivní činností - třeba Ostrov od japonského režiséra Kaneta Šindóa, kde se pořád nosí do kopce voda -, ale ty mě často bavily. Věřil jsem, že postavy jsou zapuštěné do prostředí, přišlo mi, že jsou opravdu spjaté s místem, kde žijí.

To, jak Amir Naderi vykresluje ono magicko-hororové místo - kde slyšíte ustavičné temné hučení hory, krákání a kvílení všemožné zvěře a bušení perlíků - mi přišlo vyumělkované.

Vidím herce navlečené do hábitů, slyším, že je Naderi nechá říkat patetické věty jak ze středověké italské telenovely, usínám, když je bušení do kamene příliš repetetivní, otvírám oči, registruju, že se nic nezměnilo, jen barvy stále vybledávají až do černobílosti.

A pak ejhle - hora padá, kameny se valí, nikomu přitom neublíží. Zasvítí slunce, barvičky se postavám vlijí do tváří a po divákovi se chce, aby prožíval katarzi. Ale houby.

Někdy si prostě vyberete špatný úvodní film a musíte se smířit s tím, že návštěva festivalu ve Varech a chození do kina na blind je tak ze třetiny až čtvrtiny utrpení. Ale nesmíte to vzdávat, další film bude lepší. Nebo až ten další. Prostě nesmíte přestat bušit.

autor: Kamil Fila

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama