Žádné životní rozhodnutí, ale spontánní inspirace přírodou a jejími projevy stály před desítkami let na počátku malířské dráhy Karla Malicha. Na dotaz, jaký okamžik ve svém životě považuje za nejdůležitější, říká: "Když jsem se narodil." Umělec v sobotu oslaví své devadesáté narozeniny.

"Každej to nějak má a já si myslím, že jsem byl šťastnej člověk, aspoň tak jsem to všechno vnímal - že se mi to líbí. A nic jsem nepotřeboval," uvádí Malich.

V ateliéru ve svém domku v Praze Uhříněvsi má stovky svých děl, práce na papíře vyskládané v zásuvkách, v prostoru visí několik jeho unikátních drátěných plastik. Na stole ale leží i čisté papíry a hromádky pastelů a nové kresby vznikají každý den. "Pastel mám rád. Vždycky jsem jako kluk doma kreslil tužkou a pastelkama, olejový barvy byly drahý, taky jsem neměl kde to dělat, bydleli jsme v domě u babičky," vzpomíná na dětství s mnoha příbuznými v milovaných Holicích ve východních Čechách.

"V pastelu je kresba i barva a hlavně světlo, já jsem viděl to světlo v temnotě, koukal jsem do síně, od rána tam vycházelo slunce, začínalo to tam svítit, pak se to vytrácelo.... to jsem mohl všechno pozorovat. A chodil jsem ven, vyrostli jsme na zahradě, na loukách, dřevníky tam byly, pařezy, ptáci různý v těch pařezích. A měli mě rádi hlavně," popisuje dobu, z níž ve své tvorbě, nejprve krajinomalbě, postupně i abstraktnější, čerpá celý život. O zhmotnění neviditelného, zachycení světla a proudění energie, nalezení harmonie a rovnováhy usiluje celý život.

"Byl jsme osvícenej tou krajinou. Ale i tím barákem. Byl tam šerosvit, proto jsem asi miloval Rembrandta jako kluk, já ho mám teda rád dodnes. Pak nastoupila barva, člověk si začínal všímat, že chodí krajinou," vzpomíná. Maminka se nápadu dát se na uměleckou dráhu zprvu bála. "Měla hrůzu, že bych se tím neuživil. Viděla chodit přes náměstí jednoho zkrachovalýho akademickýho malíře, kterej chodil chlastat do jednoho hotelu, tak se bála. Chtěla mít ze mě úředníka, abych měl měsíční jistej plat a nestrádal. Já se utrh a strádání nestrádání jsem to střihnul," popisuje dobu, kdy odešel do Prahy studovat.

Rodiče ho nakonec podporovali, protože, jak říká, styděl se brát stipendium. Zažádal si o něj až na Akademii výtvarných umění, kde studoval v 50. letech u grafika Vladimíra Silovského.

Malich začínal v 50. letech krajinomalbou. V 60. letech přešel k abstrakci, chtěl uchopit prostor zevnitř a boural pevný tvar. Další zlom v Malichově tvorbě nastal počátkem 70. let, kdy již mezinárodně uznávaný autor nesměl publikovat svá díla a uzavřel se v ateliéru. Začal se zabývat proměnlivými energiemi, proudícím vzduchem, pohledem na mraky. Pastely z první poloviny 80. let patří ke stěžejní etapě jeho práce, ve které autor přehodnotil realitu okolního světa do subjektivních vizí překračujících smysly uchopitelný prostor.

Od roku 1982 se v kresbách objevuje tvar ovoidu, který nadále Malichovy často velmi komplikované a zdánlivě chaotické vize propojuje. K druhé poloze patří kresby, které se soustřeďují na zachycení světelných událostí v jejich tvarových proměnách.

Snaha o zachycení vzdušných proudů a energií se snoubí i s Malichovou zálibou v leteckém modelářství, vedle fotbalu velkého jeho koníčka. "Odebíral jsem Mladého modeláře a tam bylo napsáno: Vzduch je naše moře. Tak jsem se nad tím zamýšlel, co se tím míní. Na obloze byli ptáci, dravci, krahujci, káňata, to se tam prohánělo. Fascinovalo mě, že ten dravec mávne křídlama a jede, hledá ty proudy, já čekal na kopci vždycky s větroněm, jestli se mi podaří položit ho do takovýho proudu, který by sám stoupal. Tak to se mi nikdy nepodařilo," říká s pokorou ke všem jevům přírody, jež mu jsou dodnes inspirací.