Josef Koudelka se o politiku nikdy nezajímal, přesto začátek jeho mezinárodní kariéry vypadal jako ze špionážního románu. Negativy snímků z pouličních střetů mezi Pražany a vojskem "spřátelených armád" z oněch srpnových dní svěřil historičce fotografie Anně Fárové. Ta využila svých bohatých kontaktů a zásilku nechala propašovat na Západ.

Dramatické záběry, pro něž fotograf riskoval - pletl se před hlavněmi tanků a zblízka fotografoval zmatené vojáky i bouřící se civilisty -, na první výročí invaze otiskly desítky novin a časopisů v celém západním světě.

Distribuci zajišťovala agentura Magnum Photos, která tehdy byla jedinou nadnárodní organizací, jež zastřešovala fotoreportéry vyznávající humanistický kodex. Lidé z Magna znali Koudelkovu totožnost, ale místo jména autora všude konspiračně uváděli jen iniciály P. P. - Prague Photographer.

Ani když Koudelka v roce 1970 emigroval, fotografie veřejně nepřiznal za své, aby se režim nemstil jeho příbuzným. Deset let měl azyl v Anglii, pak jej přijala Francie, jež mu v roce 1987 udělila občanství.

Cyklus Invaze zůstal jediným politickým souborem, ke kterému se Koudelka nechal strhnout. Rodák z moravských Boskovic nikdy nefotografoval nic, co by ho vnitřně nefascinovalo.

Původním povoláním letecký inženýr Koudelka od své profese na začátku šedesátých let zběhl k málo výnosné, avšak vizuálně bohaté divadelní fotografii. Když vznikalo legendární pražské Divadlo za branou, jeho zakladatel a charismatický režisér Otomar Krejča si Koudelku vybral. Dokonce mu trpěl, že se během zkoušení motal mezi herci a snímal je z půlmetrové vzdálenosti.

Extrémní světelné podmínky v divadle daly Koudelkovi dobrou průpravu i k tématu, jež si nakonec odvezl do emigrace. Jako jeden z prvních objevil romantickou krásu romského etnika. "Přivedla mě k nim hudba," říká fotograf, který sám kdysi hrával na dudy.

Teď začal jezdit do romských osad na východním Slovensku, kde v nuzných srubech s malými okny fotografoval celé rodiny, děti i stařešiny - všechny, kdo se na něj, jak vzpomíná, bez ustání zvědavě mačkali.

Po emigraci měl na co navázat. Soubor, jejž postaru nazval Cikáni, rozšiřoval v nejrůznějších koutech Evropy.

Od roku 1970 začal Koudelka souběžně pracovat ještě na dalším cyklu zvaném Exily. Je pro něj typická osamělost, melancholie a také člověka přesahující krása, či alespoň velkolepost metaforických obrazů z venkovské i městské krajiny.

Kniha Exily z roku 1988 je jednou z nejdůležitějších fotografických svědectví o 20. století. Úvodní text pro ni napsal laureát Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz a objevuje se v mnoha vydáních.

Autor fotografie: Josef Koudelka

Josef Koudelka / Návraty

• Výstava připravovaná k osmdesátinám Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze potrvá od 21. března do 23. září a představí průřez jeho celoživotní tvorbou.
  
  
• Základ expozice tvoří rozsáhlý soubor zhruba 400 děl, která fotograf museu věnoval. Doplní je další fotografie zapůjčené agenturou Magnum Photos. Ty Koudelka vybral s kurátorkou Irenou Šorfovou. Na výstavě budou k vidění snímky ze srpna 1968 včetně dokumentu popisujícího toto složité období.
  
  
• U příležitosti přehlídky rovněž vyjdou dvě česko-anglické knihy. První představí vybrané cykly z expozice spolu s esejemi a kompletním biografickým přehledem Koudelkova uměleckého života, druhá zmapuje všechna díla, jež jsou součástí jeho daru Uměleckoprůmyslovému museu.
  
  
• Knihy, které spoluvydává nakladatelství Kant, graficky zpracuje Aleš Najbrt.
  
  
• Výstava je zařazena do státního programu k výročí roku 1968.

"Být v exilu znamená opustit svoji zemi a nemoci se vrátit. Každý exil je jiný, osobní zážitek. Já jsem chtěl vidět svět a fotit ho. Pětačtyřicet let jsem na cestách," řekl Koudelka před třemi lety francouzskému deníku Le Monde.

Jako muže, který je stále na cestách, jej představil i loňský dokument Aleše Kisila nazvaný Zajímá mě, kam až dojdu. Josef Koudelka v něm vypráví, jak řadu let až do narození své dcery nikde neplatil nájem. Stále cestoval, přespával ve spacáku vždy co nejblíž tomu, co potřeboval vyfotit.

Na zimu se vracel do Paříže, nocoval v kanceláři Magnum Photos nebo u přátel. Několik měsíců vyvolával filmy a zvětšoval fotografie, až s příchodem teplých měsíců opět mizel na cesty. Své osobní potřeby zredukoval na minimum, cítil se tak svobodný a mohl se soustředit jen na fotografování.

Od devadesátých let přijíždí rovněž do Česka. Vybaven širokoúhlým objektivem navazuje na svá témata krajin, vedle francouzského území mokřadů Camargue, zaniklé civilizace v Řecku a v Jordánsku nebo průmyslem poznamenané krajiny ve Francii fotografuje také v severních Čechách.

Před pěti lety pořizoval snímky v Izraeli, kde se překvapivě setkal s traumatickou vzpomínkou z mládí. Fascinovaně dokumentoval krajinu přeťatou zdí, jež obklopuje palestinská území a omezuje teroristické útoky. Fotografovi ale připomněla železnou oponu.

Josef Koudelka i ve svých osmdesáti letech stále hodně cestuje. Cesty za fotografováním ale pomalu vytlačují turné po galeriích, které pořádají výstavy jeho prací.