Rozhovor - Jiří Vyorálek je už nějakou dobu vidět skoro všude, ale přesto tvrdí, že práce má tak akorát. Přitom má teď za sebou úspěšnou premiéru Doktora Živaga v Divadle Na zábradlí, měsíc předtím měl tamtéž premiéru Anamnézy, do toho s Vladimírem Michálkem točí cyklus pro HBO. "Natáčet budeme zrovna dneska v noci," říká jakoby mimochodem.
Kromě toho ale roztočil novou sérii Vinařů, pracuje na novém seriálu Já, Mattoni, je uprostřed zkoušení Romea a Julie, které v rámci Shakespearovských slavností zrežírovalo autorské duo Skutr, a přestože v divadle obyčejně platí letní prázdniny, jeho léto bude beznadějně pracovní. "Aspoň to bude pestré a pro mě rozhodně lepší, než kdybych se někde válel."
Přesto jsme se zkoušeli bavit i o jiných než pracovních věcech, což je ale s Jiřím Vyorálkem téměř nemožné, jste-li novinář a mezi vámi leží zapnutý diktafon. Svůj osobní život důsledně střeží. "Soukromí se snažím chránit a zároveň si ho uspořádat tak, aby to byla taková klidná zátoka uprostřed rozbouřených vod a psychicky neukotvených rolí," říká výjimečně s úsměvem. Něco málo ale přesto prozradil. A ujistil mě, že není arogantní, přísný ani protivný, přestože tak působí. Prý je to jeho styl humoru a máme ho tak brát.
Aktuálně.cz: Asi před dvěma lety, zřejmě se seriály České století a První republika, u vás coby hlavně divadelního herce nastal velký zlom. Teď už jste vidět skoro všude, a dokonce jste se stal nejoblíbenějším hercem v reklamě. Těší vás ty změny?
Jiří Vyorálek: Rozhodně je to překvapivé, že po mé dlouhé divadelní praxi a filmových věcech je mým prvním oceněním cena za reklamu. I mě to pobavilo. Moje první reklama a hned to takhle přišlo. Po dosaženém čtyřicátém roce života se asi musím smířit s tím, že mojí parketou bude reklama.
A.cz: Spíš jsem narážela na to, že jste se z čistě divadelního herce stal poměrně známou tváří, a asi v důsledku toho přišla ta reklama.
Nemyslím si, že je to jen důsledek toho, že jsem provařený ksicht ze seriálů. Nevím, jestli to nakonec nějak zohledňovali. Proběhlo to na základě normálního castingu. Šlo jim spíš o to, mít trochu moravský přízvuk, a já jsem se narodil v Třebíči a pětadvacet let jsem žil v Brně, takže té Moravy mám v sobě poměrně hodně.
A.cz: Když tedy konečně pomineme tu reklamu, původně mě zajímalo, jestli vás ty změny těší. Jestli je to to, co jste si přál.
Ty změny přišly zhruba před dvěma lety díky Robertu Sedláčkovi a jeho Českému století, vzápětí přišla ta Republika a začal jsem se objevovat čím dál víc. Je to průlom, ale jde to ve vlnách. Po První republice jsme byli zavázaní její produkci, takže jsme byli úplně všude, ale na druhou stranu museli odmítat práci, i když seriál nakonec nepokračoval. Teď to vypadá, že se budu zase trošku víc objevovat. Spíš než nějakou slávu si ale užívám pracovní nabídky. To, že se můžu věnovat věcem kolem divadla, filmu a natáčení. Věcem, na které jsem se celý život chystal a které mě baví.
A.cz: Jste ten typ, který potřebuje mít hodně práce?
Je to pro mě asi lepší, protože když tu práci nemám, tak mám strašně vyvinutý smysl pro lenost a nicnedělání. A děláním věcí, které nemají moc smysl, dokážu spoustu času promrhat.
A.cz: Zbývá vám nějaký čas na osobní život a odpočinek?
To jo. Ono to jen vypadá, že je toho hodně. Mezi tím vším jsou krásné dny volna. Dřív jsem si stěžoval, že nemám čas na osobní život, a v době, kdy se točila První republika, to byla pravda. Navíc jsem tehdy ještě lítal mezi Prahou a Brnem. Už jsem hrál tady Na zábradlí a zároveň dohrával něco v Brně. Byl to hutných tři čtvrtě roku, ale teď se to zkrátilo minimálně o ty dojezdy.
A.cz: Neměla se natáčet druhá řada První republiky?
O tom, že se bude točit druhá řada, jsme byli přesvědčovaní asi rok, ale bez nějakého oficiálního oznámení jsme se dověděli, že to pokračovat nebude. Takže jestli jsou teď nějaké hlasy o tom, že pokračování bude, tak já o nich rozhodně nevím.
A.cz: V bulváru se tehdy psalo, že na place během natáčení první řady nebyla úplně dobrá atmosféra. Nechci se vás ptát, jak to bylo, ale obecně - jak to řešíte, když pracujete v kolektivu, kde není úplně dobrá atmosféra, nebo kde jste si zkrátka nesedli?
Myslím, že je to jako v každé práci. Pokud jste profesionál na svém místě, pak vůbec nemůžete přemýšlet nad tím, jestli je vám s někým dobře, nebo není. Musíte se soustředit především na svoji práci a oddělovat ji od nějakých pocitů.
A.cz: Zmiňoval jste, že vám loni bylo čtyřicet. Vnímáte to jako nějaký milník v životě, nebo je to jenom číslo?
Je to jenom číslo. Před čtyřicítkou už mi bylo hůř. Teď jsem začal cvičit, takže jsou chvilky, kdy se dokonce cítím líp než před čtyřicítkou. Mám špatná záda, tak jsem se musel začít hýbat, aby držela pohromadě. Teď jsem zrovna z posilovny přiběhl.
A.cz: Nemrzí vás, že ta "viditelná" část vaší kariéry přišla až teď?
Asi to přišlo ve správný čas. Myslím, že všechno má svůj čas a na některé věci je dobré si počkat. Je to takhle lepší než rychle vyletět, blýsknout se a pak zase rychle shořet a zmizet. Tomu se snad vyhnu. Nebo je to aspoň moje malé neskromné přání.
A.cz: Vy máte pořád takový vážný a přísný výraz. Člověk neví, jestli by se vás neměl bát...
Já tím klamu. A pořád! (poprvé se usměje) Tvářím se, že jsem nas*anej, ale všechno to myslím jako legraci, takovou trochu pichlavou legraci. Vypadá to jako útok, ale přitom je to sranda. Jsem takovej pitomec, kterej má tenhle styl humoru, a pak se na mě valí otázky přesně tohoto typu. Na druhou stranu nejsem úplný entuziasta, raději se nad věcmi zamýšlím a někdy si je tak ironicky zkomentuju. Ale snažím se být ironický i vůči sobě, abych každému měřil stejným dílem. Tedy doufám, že to tak mám, jinak bych z toho vážně vycházel jako pěknej blbec.
A.cz: Zároveň často hrajete celkem komplikované a zásadní role, ať už to byl zmíněný Gottwald, Hamlet, Cizinec, nebo třeba Werich, což v inscenaci Divadla Na zábradlí rozhodně není žádná komická postava. Je to náhoda, nebo v nich máte zvláštní zálibu?
Nijak zvlášť se v nich nevyžívám, ale tvrdím, že jsou zajímavější než šťastní a pozitivní lidé. Myslím, že každý má v sobě nějaké démony, každý bojuje sám se sebou, snaží se uhájit nějaké svoje bitvy, i když jsou kolikrát třeba směšné. Možná si do těch postav svoje bitvy nějakým způsobem přenáším, ale rozhodně nejsem člověk, který by se celé dny trápil. Snažím se všechno vidět s nadhledem. To je všechno, o co se snažím.
A.cz: To o těch šťastných a pozitivních lidech zase říkáte tak ironicky. Je to tedy role, kterou byste třeba i odmítl?
Záleží na scénáři. Pokud by byl příběh šťastného a veskrze pozitivního člověka zpracován tak, že by mě to zajímalo, rád to přijmu. Určitě jde najít spousta situací v životě takového člověka, které budou aspoň vtipné, nebo třeba smutné, a tím to bude zajímavé.
A.cz: Jaké bitvy prožíváte vy?
To je hodně osobní dotaz. Tak třeba ta bitva se svou vlastní leností. To je neskutečná bitva, kterou bojuju neustále. Už jenom to člověku bere hodně energie.
A.cz: V souvislosti s rolí Gottwalda jste někde mluvil o tom, že dokážete každou svoji postavu pochopit, něco si na ní něco najít. Dokážete tohle i v normálním životě? Respektive děláte to?
Chápat roli musíte, jinak není možné, abyste ji zahrála autenticky. A je pravda, že většinou člověk i na tom nejhorším najde něco dobrého. Všechno špatné je pro něco dobré. Ale v životě to tak vlastně tak úplně nemám. Nedělá mi problém někoho odsoudit (směje se!). Většinou proto, že se mi tím člověkem nechce až tolik zabývat, nebo na to nemám čas.
A.cz: V rámci Shakespearovských slavností právě zkoušíte Romea a Julii, kde hrajete Kapuleta. Jak si s touhle klasikou poradila dvojice Skutr?
Každému, kdo něco od Skutrů viděl, musí být jasné, že to zase taková klasika nebude. Nebudeme tam chodit v dobových kostýmech, všechno to bude trochu posunuté, stylizované, dost pohybové. Ale pořád to hledáme. V tuhle chvíli máme za sebou první měsíc zkoušení, takže pořád našlapujeme, přemýšlíme, jak to uchopit a předat divákovi tak, aby netrpěl a neměl pocit, že na něj útočí zkostnatělá klasika, a zároveň nebyl šokovaný z toho, že je to až moc avantgardní a že z toho Shakespeare pomalu mizí. Je to pro celkem široké publikum, takže se snažíme najít takovou cestu, aby to bylo moderní, ale abychom zároveň ctili klasiku. Na jazyk jsme samozřejmě nesahali, hrajeme podle překladu Martina Hilského a snažíme se ho interpretovat tak, aby působil co nejpřirozeněji.
A.cz: Co v divadle preferujete jako divák? Stíháte vůbec chodit do divadla?
Chodím do divadla, ale s klasickými hrami, které jsou a priori psané jako divadelní hry, mám trochu problém. Myslím, že je mnohem zajímavější, když se na jevišti objevují úplně jiné tvary. Všechny hry už jsme všichni viděli mockrát a já mám rád, když vidím něco, co jsem ještě neviděl, i když chápu, že někdo je spokojenější, když ví, co může čekat.
