Plastika měla premiéru loni v zastřešeném atriu žižkovského Armádního muzea, pod širým nebem ji ale dosud nebylo možné vidět. Nese jména 147 obětí roku 1968 a šesti osob zabitých o rok později, kdy policie brutálně potlačila demonstraci proti okupantům.
"Z důvodů pro mě těžko pochopitelných zůstávají jména těch, kdo zahynuli v letech 1968 a 1969, v podstatě v anonymitě. Památník považuji za první krok k ukončení ostudného mlčení," říká sochař Jiří Sozanský, jenž vyzývá k udělení státních vyznamenání in memoriam těmto obětem.
Památník stojí na nábřeží u Musea Kampa, kde nahradil takzvané Titány, tedy tři opracované dřevěné kmeny, které vytvořila výtvarnice Emilie Benes Brzezinski a jež tu stály od roku 2002. Sozanského dílo je tu rovněž dočasně. "Umístění sousoší je prozatím plánováno na rok, další vývoj se bude řešit za pochodu," uvedl mluvčí muzea Daniel Hrdlička. Jako architekt je pod instalací podepsán Josef Pleskot.
Středeční odhalení památníku pořádané Museem Kampa doprovodil vlastní hudbou kytarista Michal Pavlíček. Slavnostnímu odhalení přihlíželo několik stovek lidí. V září by na Kampě měly přibýt naučné panely, na kterých Vojenský historický ústav představí dobové fotografie a texty. Plastika navazuje na odbornou práci právě historiků tohoto pracoviště Iva Pejčocha a Prokopa Tomka. Ti upřesnili počet lidí, kteří v důsledku invaze přišli o život.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy začala v noci na 21. srpna 1968. Už první den okupace při střetech s vojáky nebo při dopravních nehodách zaviněných sovětskou armádou zemřely desítky československých obyvatel.
Na první výročí okupace v srpnu 1969 se zemí přelila vlna protestů. Režim zareagoval brutálně. Podle nejnovějších poznatků historiků během demonstrací zahynulo sedm lidí - kromě pěti zastřelených ještě žena na skútru při srážce s obrněným transportérem u Prahy a neznámý voják.
Na potlačení nepokojů režim nasadil kromě jednotek Veřejné bezpečnosti a oddílů ministerstva vnitra i na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. Celkově bylo zadrženo asi 2400 lidí.
Krvavé zásahy legalizovalo Federální shromáždění již 22. srpna takzvaným pendrekovým zákonem, který platil do 31. prosince 1969 a umožnil zadržet zatčené až 21 dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Represivní opatření podepsali všichni nejvyšší činitelé, i tehdejší předseda parlamentu Alexander Dubček, jehož jméno demonstrující v srpnu paradoxně skandovali nejčastěji.
"Události kolem prvního výročí srpna 1968 lze označit za 'dny hanby'. Nejen pro samotnou skutečnost okupace, ale také pro zradu mnohých politických představitelů na vlastních občanech," míní Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Osmasedmdesátiletý malíř a sochař Jiří Sozanský se ve svých dílech zaměřuje na člověka v mezních situacích způsobených válkou, totalitním režimem či lhostejností okolí. Na uměleckou scénu vstoupil v polovině 70. let, první výstavu měl roku 1976 v Terezíně, jež je pro něj dodnes mementem násilí, zvůle a nesvobody. Opakovaně se do něj vracel se svými projekty.
"Chtěl jsem porozumět povaze totalitních systémů, co to vlastně bylo. Patřím do generace, která vyrostla v době, kdy se světová kultura vyrovnávala s tématem druhé světové války. Když jsem pochopil, že žiju v režimu podobném, začalo to být moje téma," vzpomínal před časem umělec, jenž se chtěl výtvarnému umění věnovat už ve 12 letech. Přesto se nejprve vyučil zedníkem a čtyři roky pracoval jako dělník nebo například v kladenských železárnách. I proto, aby mohl vydělávat a pomáhat matce, s níž vyrůstal sám.
Jeho otec přišel ze Zakarpatské Ukrajiny, s matkou se poznali na barikádách při konci druhé světové války. Od roku 1948 je však otec nezvěstný.
Sozanský od 14 let sportoval, z čehož mu do dospělosti zůstala láska k boxu. Do boxerny poprvé vkročil po srpnu 1968. "Po invazi, protože jsem se několikrát dostal do situace, kdy jsem pochopil, že proti samopalům se nedá nic moc dělat. Říkal jsem si, že by člověk měl umět aspoň používat ruce," popsal umělec, jenž měl pak červený boxovací pytel dlouho také v ateliéru.
V kondici se Sozanský udržoval mimo jiné kvůli fyzicky náročné práci na velkoformátových malbách či sochách. "Peru se celý život, i to umění je zápas. Člověk, který není úplně fyzicky v pořádku, to nemůže dělat," míní.
Na traumatické okamžiky dějin Sozanský poukazoval už za normalizace, kdy byl zakázaný. Například v pražském Veletržním paláci, zničeném požárem, zorganizoval happening Rok Orwella z roku 1984.
K jeho nejvýznamnějším dílům patří Památník obětem komunismu, Lágr Vojna u Příbrami, Památník politických vězňů ve Valdicích, Den dvacátý sedmý věnovaný odkazu Milady Horákové nebo Rok zlomu zasvěcený Janu Palachovi. Sousoší s názvem 68/69 vytvořil z vlastních prostředků.
Video: Neseme si trochu mýtus, že nás vždy někdo větší převálcuje, říká historik Stehlík o srpnu 1968
