Jihlava - Mezinárodní festival dokumentárních filmů, který se letos v Jihlavě koná od 25. do 30. října, slaví patnácté výročí. Přehlídku, jež každoročně na podzim pohltí celé město, navštíví tisíce lidí nejen z České republiky, ale i zahraničí. Pravidelně sem jezdí i tvůrci filmů. U zrodu projektu stál Marek Hovorka, který říká, že dělat festival je jako napínavá hra. Adrenalinu je při tom stejně jako při lezení po horách.
Ponese se 15. ročník ve znamení oslav?
Zahajovací a zakončovací ceremoniál se ponese v duchu oslavy na potápějící se lodi. Svět kolem nás se od roku 1997, kdy proběhl první ročník festivalu, hodně proměnil. Před deseti lety jsme slavili pětileté výročí tím, že jsme modrý klín v české vlajce proměnili v trychtýř jako symbol hravého pozorování či ovlivňování světa. Trychtýřem se můžeme dívat jako kamerou, zostřit pohled na realitu jejím výběrem, detailem, lépe naslouchat nebo mluvit hlasitěji.
A desetileté výročí jste oslavili?
Postavili jsme mrakodrap z přepravních kontejnerů a na ně nastříkali nápisy Nikdy nebylo líp! Pamatuji si, jak jsme zvažovali, zda přidat na nebe k mrakodrapu letící letadlo. I pět let po teroristických útocích bylo naladění společnosti na takové náznaky citlivé. Nakonec s námi ale všichni nejvíc polemizovali nad samotným sloganem. Nikdy nebylo líp? To myslíte vážně? To jste naivní, jak jste na to přišli?
Design leošního ročníku se velmi liší od předchozích...
Nechci plakát zjednodušovat. Ale ve spolupráci s naším dvorním grafikem - výtvarníkem a nakladatelem Jurajem Horváthem - jsme se snažili vystihnout naladění dnešních dnů. Jen v uplynulých dvou třech měsících probíhaly demonstrace a nepokoje v Madridu, Londýně, Berlíně. Napětí na burzách, hrozba bankrotu několika zemí, ohrožené euro. I v Česku se stupňuje tenze vůči těm nejchudším. Sociální smír, který jsme považovali za součást českého naladění, se zvolna vytrácí. A různé skupiny lidí se na tom snaží ještě získat kapitál - ekonomický či politický.
Čtěte také:
Vyspala by ses s Arabem, zeptá se jihlavský festival
Co z chystaného programu byste vypíchnul?
V této souvislosti může být zajímavá retrospektiva španělského režiséra Basilia Maria Patina, který různými způsoby zkoumá období Francovy diktatury. Například ve střihovém filmu Caudillo, jiný portrét Franca, který natočil v ilegalitě, sleduje nejdůležitější momenty španělské občanské války z obou znepřátelených stran a postupný vzmach Francovy moci. Ve snímku Ctihodní kati skládá výpovědi tří katů působících právě za frankistické diktatury a v Písních pro poválečnou dobu vytváří překvapivý kontrast prokládáním úryvků ze zpravodajství a novinových fotografií s dobovými šlágry čtyřicátých a padesátých let.
Ulice Jihlavy opět brázdí "váš" trolejbus.
Po třetím či čtvrtém ročníku jsme zjistili, že na festival sice jezdí čím dál více lidí z celé republiky, ale Jihlavští jej vnímali jako cosi cizorodého. Proto jsme začali pořádat projekce ve veřejném prostoru s názvem Živé kino, kdy se promítají dokumenty na místech, ke kterým mají vnitřní vazbu; zorganizovali jsme výstavu českých filmových plakátů nebo mahlerovský koncert newyorského jazzmana Uri Caina. A trolejbus byl jedním z dalších prvků, jak jsme chtěli k festivalu upoutat pozornost.
Je dokument či okamžik, který vás výrazně zasáhl na předchozích festivalech?
To je velmi těžká otázka, takových momentů a obrazů bylo za těch čtrnáct let mnoho. Na jedné straně je paměť filmů, radost z jejich objevování, silné překvapení. V hlavě mi uvízly deníky Jonase Mekase, analytické opusy Fredericka Wisemana, přesné experimentální oko Mika Hoolbooma, pocta kinematografii Jeana-Luca Godarda nebo punkové videofilmy Khavna de La Kruze. Ale to jen namátkou.
A setkání?
Vášnivá přednáška proroka digitálního filmu Richarda Leacocka, zlatý monokl Ulricha Seidla posedlého ve svých snímcích rakouským měšťáctvím, japonská koncentrovanost Naomi Kawase nebo obrovská životní energie tehdy téměř stoletého režiséra Manoela de Oliveiry.
Vzpomenete si ještě vůbec na začátky? Co se za tu dobu změnilo?
Od té doby se změnilo skoro všechno, až na úžasné publikum: vnímavé, náročné, vášnivé. Především kvůli divákům nazval Jihlavu právě Oliveira - který každý druhý rok uvádí svůj nejnovější film na festivalu v Cannes - Mekkou dokumentárního filmu.
Proč jste "šel" tehdy právě do dokumentárních filmů?
Souhra různých faktorů. Ale především proto, že nebylo nikde možné je takto koncentrovaně vidět. Tato touha a zvědavost se protnula s emancipací dokumentu jako druhu filmu, jež souvisela jak s narůstající umělohmotností hrané kinematografie, tak proměnou technologií - dnes má kameru v kapse už skoro každý. A film od samých začátků provází dokumentární impulzy, touha po zachycení dění kolem nás. To je stále fascinující. A filmy nám jej uchovávají a umožňují analyzovat, zastavit se, přemýšlet.
Sledujete i proměnu publika?
Řekl bych, že k velké proměně publika nedochází. Jihlava není festival, kam by se jezdila ukázat zlatá mládež, dát si v noci pár panáků a pak zase v nablýskaných autech odjet domů. Dokumenty táhnou lidi, kteří se dívají kolem sebe. A jsem rád, že nejen přijedou, ale že se i vracejí.
Od vašich začátků také stoupl zájem o dokumenty obecně...
Určitě. Dokumentární filmy jsou distribuovány v kinech, mají v televizi mnohem větší prostor včetně hlavních vysílacích časů. V Česku navíc vyrostla nová generace filmařů-dokumentaristů, o nichž mnozí tvrdí, že jejich filmy jsou zajímavější a podstatnější než ty hrané. Mnoho lidí se již zbavilo předsudku, že dokumenty jsou nudné a především o zvířátkách či o druhé světové válce. Ti, kteří zavítali na jihlavské projekce, byli překvapeni, jak může vypadat dokumentární film; jak je může bavit a oslovit je.
Jaké je největší úskalí pro český dokument?
Myslím, že v současné době je největším nebezpečím nejistá podpora nových projektů. Zajímavou a talentovanou generaci filmařů tu máme, ale místo filmů začínají vyrábět průměrné reality show nebo televizní seriály. Česká televize v posledních dvou třech letech snížila objem peněz určený na dokumentární tvorbu na polovinu, rozpočet nejvýznamnějšího podpůrného fondu kinematografie se také dlouhodobě snižuje. Kabelová televize HBO sice začala vyrábět i české dokumenty, ale její záběr je limitován faktem, že jde o komerční televizi.
Existuje dokument, který by si na sebe vydělal?
V českých podmínkách ne; pokud mluvíme o kvalitních dokumentech. Dobrým příkladem jsou ty divácky nejúspěšnější, Katka Heleny Třeštíkové nebo Občan Havel režisérů Pavla Kouteckého a Miroslava Janka. V kinech je sice vidělo sto až sto padesát tisíc diváků, ale oba vznikaly deset patnáct let. Takto náročný projekt není možné zaplatit jen ze vstupného.
Na druhou stranu právě taková práce má smysl. Pečlivá, systematická, důsledná, odvážná, bez očekávatelných úspěchů. Copak si myslíte, že byl v Česku někdo, kdo by si v devadesátých letech, kdy režisérka Třeštíková začala natáčet časosběrný dokument o narkomance, jen pomyslel, že by na takový film přišlo do kina přes sto tisíc diváků? Jsem si jist, že nikdo. A právě pro takové projekty tu přestává existovat podpora.
