Přestože se dávno každý vydal vlastní cestou, Hlas se plánu drží po celou půlstoletou kariéru a společenským i politickým tématům se vyhýbá. "Byl jsem vždycky pro se od veškerých takzvaně aktuálních témat oprostit. Má to jepičí život, tahle světská moc," vysvětluje v nedávné knize Pětadvacet na pamětnou, jejíž autor Aleš Palán položil stejné otázky vybraným písničkářům.
Také Hlasova právě vydaná deska je esencí všednodennosti. Jenže magické. Novou nahrávku složenou z různě starých písní pojmenoval s elegantní nostalgií Pramínek času, což odkazuje k jednomu z východisek moderní české písničky, divadlu Semafor a Pramínku vlasů Jiřího Suchého z přelomu 50. a 60. let. Právě v šesté dekádě Ivan Hlas na Hanspaulce zakládal první školní kapely. Novinka sahá až do té doby - retrospektivní album uzavírá jedna z jeho nejstarších písní Hello, Mony!.
Muzikantsky virtuózní triová nahrávka Hlase s kytaristou Norbim Kovácsem a violoncellistou Jaroslavem Olinem Nejezchlebou, kteří spolu vystupují už dvě desítky let, jako by "naladěním" vyplynula z věty, kterou zpěvák řekl novinářce Marcele Titzlové pro jinou knihu rozhovorů V náručí dejvický noci: "Celý život ve všem hledám harmonii."
V té chvíli nemyslel jen na hudbu. Na paměti měl i jiné věci. Ty možná především. Třeba jako otec pěti dětí se dvěma ženami svou početnou rodinu. Tedy onu pomyslnou kuchyň, kde ladil nejen kytaru, ale také vztahy a ty pak promítal do textů.
Na Pramínku času jsou třeba písně reflektující v mládí ukončené vztahy s dívkami. Dnes proslulou Miláčku, vrať se - inspirovanou mimo jiné slovním obratem, který použila americká bluesová zpěvačka Bessie Smith - kdysi napsal na rozloučenou pro jistou Věru.
Druhou skladbou je právě Hello, Mony!, teprve nyní poprvé vydaná - Hlas ji po půlstoletí dopsal. Verzi ze 60. let věnoval Monice, která se s ním rozešla a náctiletý zpěvák se tímto songem snažil přilákat ji zpět. V beletrizovaném životopise svého dětství a dospívání nazvaném Za barevným sklem, který se letos dočkal reedice, Hlas líčí, že se mu to skoro podařilo. Nakonec to ale dívce rozmluvila matka: "A nemyslíš si, Moniko, že se to tvoje jméno v té písničce dá klidně vyměnit? Aby se chytla jiná holka?" Nakolik je Hlasovo líčení přibarvené, ví jen on sám, i když v doslovu tvrdí, že většina událostí se opravdu stala.
Pokud ano, pak prožil dětství téměř jako z románu Bylo nás pět od Karla Poláčka. Alespoň úvodní část knihy, v níž má devítiletý Ivan hnízdo ve třetí rozsoše topolu nedaleko od domu, kde bydlí, a s hanspaulskými kluky ("my, co jsme spolu kamarádili") sestavují "trestnej oddíl" na vypátrání neexistujícího vraha dvou chlapců, napsal s podobným půvabem. Účastníci trestní výpravy se vyzbrojili prakem, dlažebními kostkami schovanými v chlebníku, řehtačkou na plašení špačků ve vinici, vojenskou dýkou tajně půjčenou od otce a píšťalkou. "Že prej když zapískáme, tak si vrah bude myslet, že jsme policie," píše Hlas.
Prózu Za barevným sklem poprvé vydal před 13 lety. Už v 90. letech ale řekl časopisu Rock & Pop, že když si dává dohromady "dospělý záležitosti" a snaží se rozhodnout, co je opravdu důležité, vrací se do dětství. Ne nadarmo ho přátelé nazývají posledním romantikem. Ostatně kdo jiný by s takovou jemností napsal Baladu pro Hanse Christiana Andersena, v níž "ztichla už Kodaň a lidi šli spát / jen malej Christian učí se psát". Tato "píseň na hrášku", citlivá stejně jako Andersenova pohádková princezna, na nové nahrávce nechybí.
"Dětinskou" polohu vyvažuje třeba "chlapská" skladba Hanspaul City. Neoficiální hymna Houtyše, tedy hospody U Tyšerů, kde se v 80. letech scházeli hanspaulští muzikanti. Hlas je zvlášť hrdý na následující verše: Ženský jak od toho Francouze Renoira / hnedle ti na klín sedaj / když venku zabrzdí námezdná kára / ze židle zase tě zvedaj. "Jak stárneme, pořád častěji se stává, že právě tahle skladba zazní na nějakém pohřbu," řekl Marcele Titzlové.
Přímo na odchod konkrétního člověka, Václava Havla, reaguje píseň Pod čepicí, v níž "náčelník tiše sbalil stan / a pak vešel do oblaku". A pravděpodobně k otcově výchově z dětství se vrací v krásně obrazné Já se neumím smát: "Jednou si otevřu hospodu / kde budou mít všichni hlad / a žádnej klid, žádnou pohodu / já se neumím smát."
Pramínek času nahrálo Hlasovo trio sice ve studiu bez publika, ale naživo a najednou, aby přiblížilo současné koncertní pojetí písní z různých období autorovy tvorby. Spontaneita, která z nahrávky vychází, je odzbrojující. A nejspíš nejen pro nostalgiky.
Jestliže Hlasova próza Za barevným sklem vyšla v edici Česká radost malého nakladatelství Maťa, hodil by se tento ediční název i na emoci, kterou vyvolává Pramínek času. Ačkoliv v základu některých písní stojí americké blues či rokenrol a také předobrazy typu Neila Younga nebo Boba Dylana, výsledkem je ryze pražský městský folklor. Takzvaná Hlasova lidová.
Šestnáct písní Pramínku času označuje vydavatel Galén za zpěvákovo "pomyslné best of", což by člověk měl brát s nadsázkou. Na to nejlepší z Hlasova padesátiletého repertoáru jedna deska nestačí. Novinka nicméně vedle křehkých introvertních výpovědí přináší i Hlasovy největší hity, jakkoli se k němu toto slovo nehodí.
Třeba píseň Karlín z desky L.P. 93, k níž mu kdysi "šéf místních cikánských muzikantů" Milan Korman, který hrál třeba s písničkářem Vlastimilem Třešňákem, řekl: "Ivan Hlas, nesahej mi na Karlín!" Nebo kompozice Jednou mi fotr povídá a Pod oknem z filmového muzikálu režiséra Jana Hřebejka Šakalí léta, který z Ivana Hlase v roce 1993 udělal skoro bezkonkurenční, byť jen prozatimní velkou hvězdu české pop music. Zpěvák přesto v rozhovorech říká, že se považuje spíše za "menšinový žánr".
O Hlasově střízlivém vztahu k popularitě a slávě ostatně svědčí historka, která následovala po úspěších před třiceti lety. Tehdy v anketě české hudební akademie získal dvě Gramy, jak se po americkém vzoru cena v podobě gramofonku nazývala. Stal se zpěvákem roku 1993 a převzal i ocenění za hudební počin roku. Rovněž si odnesl Českého lva za hudbu k Šakalím létům.
"Dost na mě vyvíjeli tlak, abych nahrál nové album co nejrychleji, dokud je živý úspěch Šakalích let a L.P. 93," vzpomíná Hlas v knižním rozhovoru. Když pak do nahrávacího studia přinesl nové písničky, řekli mu spoluhráči, že to není nic zajímavého, a ptali se, kde má nějaký hit. "Najednou jsem z nich cítil tu únavu, rozladěnost, nezájem. Tak jsem řekl, že na to kašlu a rozpouštím kapelu."
Na někoho to mohlo působit, jako kdyby Ivan Hlas zavřel dobře prosperující firmu a odstěhoval se do jeskyně. I když širšímu publiku se pak výrazně připomenul ještě roku 1997 titulní niternou písní k filmu Báječná léta pod psa, která je také na Pramínku času.
Možná už tady, po Šakalích létech a častém střídání spoluhráčů i kapel, začala Hlasova cesta k jeho nejstálejší sestavě - akustickému triu s Kovácsem a Nejezchlebou. A také k průzračnosti, jakési až něžné křehkosti a barokní oblosti hudby, již společně vytvářejí.
Třeba právě na písni Báječná léta pod psa je příkladně vidět, jak se její interpretace od konce 90. let posunula. Někdejší rocková verze z alba Den šťastného koně vrcholí předvádivým, pompézním a univerzální sólem na elektrickou kytaru - kytara se tu čepýří jako kohout na dvorku a zastiňuje jinak intimní povahu skladby. Naopak Kovácsovo závěrečné sólo z aktuální verze intimitu zdůrazní a příběh citlivě dovypráví, aby v posledních ztišených tónech obřadně zpomalilo.
S Kovácsem, Nejezchlebou a dalšími muzikanty začal Hlas hrát v roce 2003 pod názvem Růžový brejle. Za čas ale zjistil, že velkou kapelu neuživí, protože masová popularita z časů Šakalích let a L.P. 93 opadala. Zůstali jen tři. "Hrát ve třech znamená, že nic neschováš," řekl Marcele Titzlové. "Velkolepými aranžemi se už podařilo zastřít plno slabé muziky, ale tady to nejde."
Nejezchleba s Kovácsem nepotřebují nic zastírat, jejich spolehlivé invenční hraní činí z Hlasových písní sled drobných událostí. Ostatně už když na prvním albu z dosavadních tří, která spolu jako trio vydali, zahrál Kovács v Posledním tangu flamencové sólo světové úrovně, musel lecjaký kytarista zvažovat, zda nezmění profesi.
Pokud má Hlasovo trio nějaký předobraz v české populární hudbě, pak ten nejlepší. Jsou jím akustické pasáže na bezejmenném albu Vladimíra Mišíka a Etc… z roku 1976 s písněmi jako Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá či Obelisk. Nejezchleba se stal členem Etc… až o nějakých deset let později, ale tuto ušlechtilou DNA zdědil a ona "genetika" jeho pojetí hudby ovlivňuje dál.
Hlasovu tvorbu, respektive texty, zase ovlivňuje jakési hrabalovské pozorování života. Když se před několika lety pět měsíců léčil z rakoviny hlasivek a nechodil mezi lidi, nevěděl, o čem má psát, jak přiznal v Českém rozhlase. Chyběl mu inspirativní ruch. Nakonec je ale jedno, kdy kterou z písní z alba Pramínek času složil. Vystihl to herec a hudebník Václav Kopta, když v doslovu ke knižní sbírce Hlasových textů nazvané Miláčku, vrať se napsal: "Vedle něj a jeho písní přestanete vnímat překotnost času, změny režimu, století nebo vkusu. Nic z toho Ivanovu tvorbu neohrožuje."
Autor zhruba čtyř stovek písňových textů pro sebe i další interprety přitom tvrdí, že píše strašně nerad. Proto jsou prý jeho texty co nejúspornější, prohlásil v televizním pořadu Třistatřicettři. A v "písničkářské" knize Aleše Palána zase Hlas zdůrazňuje, že kultura nemá zneklidňovat ani konejšit, protože každý má svou hranici zneklidnění a konejšení jinde. "Když se člověk náhodou trefí přesně mezi, je to ono."
A Ivan Hlas se trefit umí. Pramínek času je jedna trefa za druhou.
Album
Ivan Hlas: Pramínek času
Galén 2023
