Herec vchází do předsálí pražského divadla Archa a zpravuje diváky o tom, že sál z nevysvětlitelného důvodu strašně zapáchá. On má naštěstí řešení: úžasný kořeněný parfém. Když si každý před vstupem přivoní k jeho zápěstí, omamná vůně přebije zápach z potrubí. Kdo ze zápěstí nic necítí, musí si přičichnout k hercově rozhalené hrudi.
Židle v sále jsou rozestavěné netypicky. Tvoří spolu trojice a každá z těchto tří židlí míří jiným směrem. Onen excentrický herec začíná k publiku promlouvat. Zajímá jej, zda je právě on v místnosti nejkrásnější, nebo jestli se mu může někdo rovnat. Od nervózní dospívající dívky si chce půjčit její řetízek. Další divačku se rozhodne přesadit, protože se mu zdá divná. Ze začátku je jeho vystoupení zajímavé a vtipné, postupem času ale visí ve vzduchu, že čím dál více přítomných začíná jeho chování obtěžovat.
Divadlo trenažerem manipulace
Obecenstvo se stalo rukojmím. Až postupem času všem dochází, na pravidla jaké hry to vlastně přistoupili. Prožívají totiž malý trenažér vztahu s narcistním manipulátorem. "Pokusil jsem se pracovat s divadlem jako místem, kde herec manipuluje diváka. Konvence divadla umožňují herci soustředit pozornost na sebe, absolutně ovládat prostor a dění v něm," vysvětluje svůj záměr režisér Braňo Mazúch.
"Židle jsou v prostoru rozmístěné chaoticky a není jasné, kam má divák zaměřit svou pozornost. To určuje až herec, který je mezi nimi v neustálém pohybu. Nesedí se jim zrovna pohodlně, ale nikdo si nedovolí svou židli pootočit. Někteří diváci zase sedí přímo u bicích a během představení si zacpávají uši, ale ani ti si nepřesednou. Každý si tuto manipulací odtrpí od začátku do konce. Stejně tak oběť člověka s narcistickou poruchou osobnosti přijímá narcisem nastavená pravidla vztahu jako normální a přirozená," pokračuje režisér. "Nechtěl jsem v rámci divadla vytvářet jen iluzi manipulace, kterou by divák sledoval z povzdálí. Chtěl jsem, aby ji zažil," dodává.
Cílem podle něj nebylo jen odvyprávět příběh narcistické manipulace, ať už by byl fiktivní, nebo reálný. Snažil se spíše o to, aby divák několik fází narcistické manipulace zažil na vlastní kůži. "Ale vztah samozřejmě může trvat i roky, kdežto inscenace hodinu, takže není možné tuto zkušenost zprostředkovat úplně," dodává.
Mazúch se pro první polovinu inscenace inspiroval fází vztahu s narcistním manipulátorem zvanou "love bombing", jak zní i titul díla. V této etapě se člověk s narcistní poruchou snaží svou partnerku či partnera takzvaně zrcadlit - zdá se, že mají všechno společné a jsou spřízněnými dušemi. Svůj protějšek zahrnuje hlubokými projevy lásky a často chce vztah velmi záhy posunout na další úroveň. To se ale brzy mění a láskyplné chování se střídá s výbuchy hněvu a obviňováním.
Zavrženíhodný člověk, nebo oběť nemoci?
Kolektiv Nesladim vycházel ze svědectví skutečných obětí narcistických manipulátorů. Nejprve se chtěli zabývat zkušenostmi samotných lidí, kteří se potýkají s touto poruchou. Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví je však varovali, že s narcistickým člověkem nelze vést rozhovor, aniž by s tazatelem manipuloval. "Také je velice tenká hranice mezi běžnou a toxickou manipulací. Byli jsme proto velice opatrní při výběru lidí, s nimiž jsme vedli dialog," vysvětluje dramaturg uskupení David Košťák.
To, že v inscenaci dostaly hlas primárně oběti narcistů, má svá úskalí. Už během prvních dvou uvedení se objevily reakce, že dílo lidi s touto poruchou příliš očerňuje a vyznívá tak, že jediným řešením je od narcise odejít. "Záměr to ale nebyl. U předchozích psychických poruch jsme vždy pracovali s tím, že nepřítelem je nemoc samotná, ale v tomto případě jsme hovořili o obětech lidí s touto nemocí, což výsledek zkresluje," říká Košťák.
Z rozhovorů s odborníky však podle jeho slov skutečně vyplynulo, že některé formy narcismu se léčit nedají a ty ostatní jen velmi obtížně. Často je průběh takový, že daný člověk přichází do terapie s jinými potížemi a až pak se ukáže, že prvotní příčinou je právě tato porucha. "Bavíme se ale s odborníky o tom, jakým způsobem by bylo přece jen možné zkusit popsat zkušenost někoho, kdo se s narcismem léčí," přemýšlí dramaturg o budoucí podobě inscenace.
Narcistní zranění jako civilizační choroba
Slovo "narcis" se podobně jako označení dalších psychických poruch a nemocí často používá neuváženě. Populárním vyobrazením narcisty je přitom člověk zahleděný do sebe, který chorobně touží po pozornosti. Takový vyhrocený obraz nedávno ukázala například severská černá komedie Je mi ze sebe špatně, která sleduje život narcistického páru, jež se kvůli závislosti na pozornosti klidně ohrožuje na zdraví.
Kosťák a Mazúch přiznávají, že i oni měli na začátku o narcistické poruše spíše takovou představu. "V rámci dokumentárního divadla jsem se ale snažil do tématu dostat hlouběji. Převést téma duševní poruchy do jevištní formy pro mě byla velká výzva," říká režisér Mazúch.
Košťák se zase tématem narcismu zabýval už během studia na DAMU. Studoval narcismus jako zdroj motivace k tvůrčí seberealizaci v divadelním prostředí. Nevěděl však, jak široká je škála narcistických poruch. "Při práci na inscenaci jsem ale zjistil, že narcistní zranění je nižší stupeň, kdežto narcistní manipulace je extrémní a tou jsme se s Kolektivem Nesladim zabývali."
Narcistní zranění je přitom podle něj dnes považováno za civilizační chorobu, protože jím trpí stále více lidí. Krom toho, že narcistické tendence podporují sociální sítě, to souvisí s ranou fází vývoje. "Je to relativně časté zejména v rozpadlých rodinách. Člověk si pak nedostatek lásky v raném věku vynahrazuje v dospělosti - třeba právě veřejným uznáním," říká.
Vymezit se vůči stigmatizaci duševního zdraví
Kolektiv Nesladim vznikl v roce 2019 a zaměřuje se výhradně na destigmatizaci duševních poruch prostřednictvím divadelní tvorby. V minulosti uvedl audio procházku o sebevražedných myšlenkách a inscenaci o nespavosti. Love Bombing je třetím projektem uskupení. Další možnost jej zhlédnout bude až v únoru v rámci festivalu Na hlavu o duševním zdraví. "Chceme totiž hrát pro diváky, kteří jsou ochotní vstoupit do interakce, což bežní repertoároví diváci být nemusejí," vysvětluje Košťák sporadický počet repríz. V rámci akcí zaměřených na duševní zdraví je navíc snazší, aby byl na místě odborník, který je případně schopný poskytnout diváctvu intervenci.
Košťák je přesvědčený, že správné divadlo má mít přesah a nabízet interakci s divákem. I proto jej lákají právě témata duševního zdraví, kterým se z jeho pohledu ve společnosti stále nedostává adekvátní pozornosti. "Zároveň patříme ke generaci, která má potřebu se vymezit vůči té předchozí v tom slova smyslu, že považujeme prevenci týkající se duševního zdraví za něco zcela běžného. Stejně jako člověk chodí preventivně k zubaři, může preventivně pečovat o své duševní zdraví. Stále ale narážíme na stigmatizaci lidí, kteří chodí k odborníkovi. Generace našich rodičů to vnímá jako selhání," říká. Snad se to brzy změní.
Video: Herečka Eliška Křenková o svém celoživotním boji: Někdy musím věci rozdýchávat (5.10.2023)
