Snímek Hunger Games: Balada o ptácích a hadech má jen jednu velkou přednost. Vzhledem k tomu, že jde o prequel, ušetřil publikum přítomnosti Jennifer Lawrence, jedné z nejpřeceňovanějších hereček dneška. Naopak představitelka nové hrdinky Lucy Gray - dívky pocházející ze stejného chudinského kraje - Rachel Zegler je skvělá. Škoda, že nemá zase tolik prostoru uplatnit svůj talent.
Původní trilogie knih od Suzanne Collins a následných filmů z let 2012 až 2015 zavedla diváky do dystopického univerza, kterému vládne zlý Kapitol a kde se konají drsné reality show, v nichž si mládež pro pobavení publika usiluje o život. Reprezentanti pocházejí ze všech 12 zdejších krajů a vítěz může být jen jeden. Proto je boj neúprosný.
Novinka chce ukázat, jak to celé začalo. Úvod patří době tři roky předtím, než podnik jménem Hunger Games vznikl. V prologu z takzvaných temných časů se však zdržíme tak krátce, až si divák nestihne všimnout, proč jsme sem vůbec zavítali. Poté se děj přesouvá do okamžiku, kdy reality show, která dala sáze jméno, slaví desáté narozeniny.
Tady už se objevuje první známý hrdina, pozdější tyranský vládce Coriolanus Snow. Nyní je to osmnáctiletý mladík. Okázalým oděvem nereprezentuje ani tak bohatství kdysi zámožné rodiny, odkud pochází, jako spíše krejčovský um své sestřenice.
Hoch pod tlakem okolností a pro blaho vlastní rodiny přijímá úkol stát se mentorem nově příchozí dívky Lucy Gray. Společně - a pod různými vnějšími tlaky - budují a upravují Hunger Games do podoby, v jaké je znají čtenáři a diváci pozdějších dílů série.
Režisér Francis Lawrence umí nabídnout oslnivé a zároveň kruté obrázky ze světa, kde lidský, ba ani mládežnický život nemá zase takovou cenu; podobné jsme nicméně viděli dříve.
Už původní námět ságy byl spíše materiálem pro satiru či lehkou společenskou kritiku v hávu akční žánrové zábavy pro náctileté. Snaha obalit chatrně propracované prostředí další mytologií přináší především úmorné podbízení se fanouškům. A představovaný svět se spíše otřásá v základech s tím, jak tvůrci rozvíjejí hned několik nedopečených příběhů naráz.
Celé zavádění inovací uvnitř soutěže Hunger Games je totiž jen úvodem, poté následuje další zhruba hodina a půl filmu. V ní se autoři mimo jiné snaží ukázat, jak se z osmnáctiletého mladíka v podání Toma Blytha stává monstrum, kterému v minulých dílech ságy propůjčil tvář Donald Sutherland. Důvody však příliš pochopit nejde.
Ve druhé půli snímku se značná část událostí odehrává ve 12. distriktu, chudinském kraji, který připomíná spíše otrokářský lágr než cokoli podobného civilizaci. A tady se najednou Coriolanus začne chovat divně. Možná by to někdo chtěl popsat třeba slovy: začne lačnit po moci. Jenže ze snímku opravdu nejde příliš odvodit, o co protagonistům jde, proč náhle podrážejí či dokonce zabíjejí své blízké.
Většina filmu je jako sledovat někoho, jak mechanicky skládá kostky stavebnice, nejspíš se drží plánku, ale převládá pocit, že ten, kdo to celé naplánoval, si s tím nedal mnoho práce.
Dystopie či obecně společensko-kritická sci-fi obvykle pracuje s budoucností či alternativním světem jako něčím, co extrapoluje dnešní problémy. Dobré sci-fi funguje jako zvětšovací sklo či jako ten, kdo nám sundá pověstné růžové brýle.
Jenže poslední Hunger Games takovou ambici naplnit nedokážou. Navzdory tomu, že mají v názvu baladu, jsou prosté jakýchkoli baladických tónů. Jde jen o pohled do chatrně vymyšleného světa, kde se z nepříliš pochopitelného důvodu zabíjejí dorostenci.
Není prostor dozvědět se cokoli o postavách, proto nelze smutnit nad jejich činy, ani projevit jakoukoli jinou emoci.
Poslední Hunger Games jsou tak jen snímkem, kde to občas hezky vybuchuje a kde si štáb dal záležet s výpravou a lokacemi. Zasadit do nich postavy, se kterými bychom se mohli ztotožnit nebo je třeba nenávidět, se nepovedlo. A při sledování toho, jak se jen tak mezi řečí střílejí do zad, můžeme leda kroutit hlavou.
