reklama
 
 

Ztracený, Klus a Langerová bydlí v zatepleném paneláku

22. 12. 2009 8:00
Kulturní di@log: Nová popová vlna se starým obsahem

Pavel Turek: Mám vlastně jedinou otázku. Je tu trojice sólistů Langerová, Ztracený a Klus, které zastřešuje vydavatelství Sony BMG, částečně spojuje producentská osobnost Martina Ledviny a v médiích se o ní mluví jako nové vlně českých písničkářů, spáse popu a dlouho očekávané obrodné generaci mainstreamu, která se probojuje do Slavíka, ale mě furt udivuje a vlastně uspokojuje, že stačí strašně málo, abys je neznal.

Stačí, abys ses buď vůbec nezajímal o hudbu, nebo naopak byl trochu aktivní a kormidloval si svůj vkus skrz internet a tahle nová vlna tě totálně mine. Ta moje otázka vlastně zní: Co to máme za novej pop, když stačí, abys ses nedíval na televizní přenos Pomozte dětem, a minulo tě, že tihle zpěváci mají nějakej hit?

  

Pavel Kroulík:  Mě rozesmívá věta, kterou používaj média a moderátoři: Že si musel žít půl roku na Marsu, abys dotyčnej hit neznal. No bohužel mám dost pocit, že tam žiju; každopádně většina český popový produkce mě „spontánně" míjí.

Znám ty věci ze dvou důvodů: protože mi o těhle třech interpretech (a jim podobnejch) neustále choděj od hudebních vydavatelství mejly, který vypadaj a zněj jak leták do moskevskýho cirkusu. A pak proto, že z profesionální zvědavosti surfuju po jinejch médiích, abych viděl, o čem píšou a co tlačej lidem do hlavy. A tady mám pak pocit, že na Marsu žijou spíš jejich redaktoři.

Ale k tvý otázce. Chceš tím říct, že „opravdový hity" by se k tobě dostaly? Nebo že tu není žádná platforma pro dobrou hudbu? Máš pocit, že třeba v Británii jsou hity mnohem obecnějc a šířej sdílený?  A nebo bys spíš rád definoval svět, ve kterým je ta dotyčná trojka opravdu za hvězdy a ptáš se, jak je velkej a kde ho najdeš.

Turek: Já bych se radši nebavil o platformě pro dobrou hudbu. Pro mě je ilustrativní srovnání s hitem, kterýmu jsi nemohl utéct ani na Mars, Máma od Lunetic, u něhož je důležitá datace do roku 1998. Teda rozšířenost internetu nic moc, televize se ještě sem tam pokoušela dělat nějaký hudební pořady, Nova byla na zenitu s estrádama, kam měl přístup prakticky kdokoli a rádia byla ve veřejném prostoru daleko přítomnější než dnes. Máma bylo zlo v podobě  kobercovýho náletu, protože klasický distribuční kanály byly tehdy silný zbraně.

V porovnání s tím Ztrácíš - loňská nejhranější skladba českýho éteru - působí jako pšoukání slzným plynem. Přestože mašinerie, do níž je ten hit zapojený, je totožná. Neposlouchej Evropu 2, nejezdi nočníma taxíkama, nekoukej na Hádej, kdo jsem! a neuhodneš, kdo je Marek Ztracený.

Tak moc se proměnila mediální krajina a Ztrácíš, Pohledy do duše nebo Jsem od Anety jsou desky, který krásně manifestujou to, že jediná posluchačská skupina, na které český hudební byznys lpí, jsou lidi, které hudba primárně nezajímá, ale neváhaj si koupit CD se znělkou seriálu, nebo s tou holkou, co vyhrála první Superstar a není jim líto smsky do Českýho slavíka.

Na obranu vydavatelství: kdyby mělo vydávat pro desky pro lidi, které mají v hudbě jen o malinko větší hledačské ambice, tak zkrachují do týdne, protože tihle posluchači už to budou mít stažený.

A pokud jsi narazil na to nešťastný srovnání s Británií, tak podstatnej rozdíl je v tom, že tamní média dodávají publiku ne to, o čem si myslí, že to publikum bude chtít, ale to, co považují za podstatný, zajímavý nebo svěží.  Rádio typu BBC 1 nebo týdeník NME  se nechtějí primárně zavděčit, ale mají ambici bejt u něčeho novýho. A čtenáři to akceptují, protože si uvědomujou, že tak mají média fungovat. Tak jako nechceš každej den číst ty samý zprávy, tak já nechci, aby bylo pravidlem, že Slavíka pokaždý vyhraje Gott.

Kroulík: Souhlasím samozřejmě s tou atomizací mediální krajiny a s tím, že jedinou větší cílovkou jsou tady lidi, který nemaj rádi hudbu.  Pořád přitom existuje jako základna velká skupina lidí se shodným „mainstreamovým vkusem".  Problém je právě to, že u nás má strašně nízký nároky, respektive má je extrémně vysoký a zakonzervovaný v tom, jak má pop vypadat. 

A na tom mají velkou vinu právě média.  Podívej se na recenze nový Anety, to jsou stenozáznamy maturitní komise:  No občas nám ještě slečna trojčí, ale to víte, mládí. Jinak se to pěkně naučila a pracovala na sobě.  - Rukopis úhledný, jen občas nějaká kaňka - Konečně pochopila, o čem ten správný pop je. -  Takže jí to dáme, kolegové, co?

Recenzenti jí říkaj totéž, co od ní chtěj lidi, který takhle korumpujou: Konečně jste naplnila naše představy. A předtím se ještě strachujou, aby to jako všechno klaplo. Nevím, jestli se jim ta hudba fakt líbí, nebo jsou tak zmasakrovaný od svých vydavatelů. Ale každopádně celej ten systém autor - dramaturg - firma - recenzent - posluchač - recenzent vyznává  stejný kánon, kterej bohužel vychází hlavně z český povahy.

Sorry, že opakuju, co jsme tu už říkali o jinejch českejch deskách, a že hned zobecňuju. Ale pro mě je to perpetuum mobile nevkusu, dokonale uzavřenej ekosystém.

Turek: Když tenhle ekosystém v posledních pár týdnech vyplodil tři nahrávky, tak by možná stalo za to mrknout se na to, jestli to je monokultura, nebo jestli tu máme nějaký rozdíly. A pozitivní zjištění je to, že každý z těch tří je - no, ehm - nezaměnitelný.

Novinky Kluse, Ztraceného i Langerové mají všechny nějaký svůj - byť třeba tuctový - ksicht. A pokud bych si z těch desek měl vybrat nějakou, kterou si dobrovolně pustím, tak beru Klusův Hlavní uzávěr splínu. Sice to místy zní, jako kdyby se Kryl pokoušel být Wohnouti, ale v porovnání s Anetou a Markem Ztraceným je z textů patrný, že se snaží něco říct, místy má skvělý obraty, přirovnání, nadsázku i dobře vyjádřený postřehy.

Zato Pohledy do duše Marka Ztracenýho jsou spíš pohledy na dno plný otřepaných rčení a pseudopravd, jak to nic není, když zbývá snění. Jak Richard Krajčo ve zvláštní škole.

U Anety je to asi tak o stupeň lepší, ale moc nechápu, proč mají tihle dvacátníci potřebu vyjadřovat v obecnostech typu: jednou si dole, jednou nahoře, člověk jde jednou vpravo, a pak zas vlevo. Život je tu řeka, která se točí dokola, a lásku spláchly slzy. A alba jsou tu Pohledy do duše nebo lakonický konstatování Jsem. Aneta tím trumfla Descarta, protože ani nemusí myslet a už je. Ale možná jsou ty velký fatální slova o ničem jenom prostředek, jak poskytnou posluchači, co největší prostor pro dosazení vlastních významů. 

Kroulik: Dobrá, budu za zlýho policajta. Nějakej ksicht maj, ale hlavně bydlej  ve stejným baráku, jen v jiným patře. Ztracený lká ve sklepě mezi kompotama; ještě kousek a mohla by to být konceptuální nahrávka nebo sklepácká parodie. 

Klus bydlí ve zvýšeným přízemí, aby to měl blízko do trafiky pro noviny  a k tomu Hádanky a křížkovky, protože přesně tak vnímám jeho texty. Snahu o hravost, která ale jen naplňuje šablony glosátora a trubadúra; řekni rychle desetkrát jinak Rozešli jsme se. A Aneta, to je střešní nástavba, aby se mohla dojímat pohledama na krajinu a ty lidi a lásky dole.

Celej ten barák je totiž zateplenej socialistickej panelák s novou fasádou. Pro mě to v jistým smyslu je „postkomunistickej pop". Ne ideologicky - ale podobně jako máme parlament, volby a demokratický instituce, ovšem moc nám to k ničemu není, protože to nechceme žít. I oni nabízej slušnej zvuk a „moderní look" - Aneta má dobrej baret a Klus čupr sáčko - ale současný pop to ani náhodou není,

Čímž se dostávám k textům. Ty obecný slova a floskule i celkový nastavení přece odpovídaj tomu, že se všechno pořád vztahuje k lyrický představě Čechů jako poetických, citlivých a vtipných filozofů života. Tenhle mem samozřejmě není komunistickej vynález, ale za minulýho režimu byl podporovanej, protože to bylo dokonale únikový a zároveň to lidem podkuřovalo. Jo, tuhle mytickou krajinu bezčasí měl Cameron vymodelovat 3D místo Avatara.

Turek: Postkomunistickej pop je ohromně přesný pojmenování - a to i v tom, jak se téhle trojici povedlo hladce probojovat do top 10 Slavíka. Kluci se tam prolnuli s Gottem, Anetu obklopuje Helena Vondráčková, Iveta Bartošová a Lucie Bílá. Vlastně můžeme mluvit o nové generaci pouze, pokud jde o věk, formálně se Ztracenému i Anetě daří navázat na to konzervativní a zakonzervované, co je pro českou scénu typické.

Mohli by to klidně Gottovi kmotřenci, protože vlastně svojí decentností a krotkostí hrají i o jeho cílovku. Tahle naše česká chuť, aby všechno bylo v pořádku, solidní a pěkně udělaný vlastně v neděli dovolila vyhrát Československou Superstar sotva dvacetiletému klukovi, který zbožňuje Lady Carneval, Toma Jonese a Franka Sinatru. Ukázkovej idol pro babičky, kterej je serioznější než ňákej rozcuchanej showman. I v tomhle zrcadle se to, myslím, dá vidět.

      

Kroulík: Superstar určitě do toho ekosystému zapadá; stejně jako Duety. V týhle souvislosti mě o víkendu pobavil komentář, že Langerová měla zůstat u toho, aby pro ni „psali písně zkušený muzikanti" a mohlo bejt vyhráno. Neboli jak říká Kvido v Báječných letech pod psa o recitování poezie: „Hm, je to je to prostě jen interpretační umění." No vlastně mohlo být vyhráno, protože se ukazuje se, že mimo ten umělej svět jsou potřeba úplně jiný věci.

Langerová bude hodná holka a samozřejmě že je lepší než Ztracený a snaží se někam jít; taky to v nejlepších chvílích zní jako to horší z U2 a Coldplay. Ale pro mě zůstává hlavním pocitem z její nový desky právě jen urputná snaha přesadit ten - řekněme teda - západní pop do český zahrádky bez chápání původních podmínek. A přitom si tohle svatý průkopnický nadšení užívá skoro on line, jako kdyby pořád byla v reality show. V čemž ji teda všichni utvrzujou, a to jsme zpátky u médií.

Mimochodem stejně zavile se snaží být jiný třeba i Toxique; jenže ani jim už pak nezbývá místo na nic dalšího. Ale třeba to tak má bejt a českej pop nikdy nebude jinej, protože si nic jinýho nezasloužíme, stejně jako s politikou.

Vlastně mi přijde paradoxně férovější Kabát nebo Divokej Bill. Vraťme se před národní obrození, přiznejme si, že sme slovanský barbaři, co se rádi nacpou, napijou, vyprávěj si a zpívají lechtivý vtipy, zadupou si nebo se trošku dojmou. Není v tom žádnej posun, ale možná lepší než ty falešný iluze.

Turek: No, kdybych to měl ukončit citátem, tak o českém popu řeknu: Je to zlý, je to zlý, když někdo nemá, co si nejvíc z duše přeje.

Kroulík: Já přidám našeho univerzálně použitelného guru Pohlreicha, kterej říká, že největším nepřítelem českých kuchařů je jejich kreativita a fantazie. Platí to i pro český pop.

autoři: Pavel Kroulík, Pavel Turek | 22. 12. 2009 8:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama