St. Petersburg (USA) - Na Floridě zemřel v sobotu v nedožitých šestasedmdesáti letech Waldemar Matuška, jeden z nejoblíbenějších českých zpěváků 60. až 80. let. Příčinou úmrtí byl zápal plic a selhání srdce. Poslední rozloučení se podle rodiny uskuteční v Praze.

Jeho syn Waldemar řekl, že otec zemřel po dlouhé nemoci a po statečném boji. Slavný zpěvák a divadelní i filmový herec dlouhodobě trpěl těžkým astmatem. "Příčin bylo moc, akutně zápal plic, nakonec mu selhalo srdce," uvedl syn.

Když v šedesátých letech minulého století vyběhl na pódium, působil jako zjevení. Měl "chuligánský" sex-appeal, uhrančivé oči, energii. Příliš se nehodil mezi školené hlasy, vždy působil jako protiklad pracovitého Karla Gotta - ostatně oba "rozdělovali" české posluchače podobně jako za hranicemi Beatles a Rolling Stones.

Matuškův příběh je i příběhem českého národa a jeho vyjednávání s mocí. Do pop-music i na divadlo přišel se vzdorně neoholenými vousy, tuláckým banjem a jiskrou v oku - a záhy se stal milovaným Waldou, o kterém kolovaly desítky více či méně pravdivých historek. Ztuhlost režimu nenabourával svou angažovaností, ale spíš živočišnou spontaneitou, muzikálností i prostořekostí.

Invaze a sedmdesátá léta ale z flámy, fanfaróna a desperáta postupně udělala spíše chalupáře a Kamaráda Táborových Ohňů, který objížděl republiku na nekonečných šňůrách za dozoru funkcionářů.

Ukončil spolupráci s Karlem Hybšem, universální šlágry vyměnil za čistou country a jeho projev to zploštilo. Přesto si zachoval dost svobody, aby pořád vyčníval z šedi totalitní zábavy.

Když se s rodinou v roce 1986 rozhodli pro emigraci, pro některé už se mohl zdát součást establishmentu, ale tímto gestem dal jasně najevo, že už normalizační zatuchlost a kompromisy nehodlá snášet.

Reakce komunistického režimu byla také téměř hysterická. Matuškovy písně se nesměly hrát v rozhlase, do stoupy putovala připravená deska s názvem Jsem svým pánem, z titulní písně seriálu Chalupáři byl vymazán zpěvákův hlas.

Matuška v USA pořádal koncerty pro krajany a vydával zde desky. Ale bývalé slávy už nikdy nedosáhl a návrat na českou scénu se už nekonal.

Do vlasti se nicméně po roce 1989 opakovaně vracel; naposledy v roce 2007, kdy také 2. července v den svých 75. narozenin naposledy v pražské Ta Fantastice vystoupil před publikem.

Do sklárny a do sboru

Hudební nadání i dramatický talent zdědil asi Matuška po matce - zpěvačce vídeňských operetních divadel. Do školního sboru ho ale nepustili a ze zpěvu měl na vysvědčení několikrát čtyřku.

Vyučil se sklářem a nastoupil do Moserovky v Karlových Varech. Kvůli slabým plicím se však musel sklářské píšťaly vzdát. V roce 1950 zkusil štěstí ve Státním souboru písní a tanců. Hrál v různých kapelách folklór, dechovku i taneční hudbu, po vojně dělal tajemníka chebského Okresního domu osvěty.

Na konci 50. let se přesunul do Prahy, vystupoval v Redutě, v kavárně Vltava, pořád jezdil s Mambo kvintetem po tancovačkách mimo metropoli.

Zásadní okamžik přišel s nástupem do Semaforu. V únoru 1960 už stál na jevišti ve hře Člověk z půdy a ačkoliv zpíval ve sboru, okamžitě na sebe upoutal pozornost.

Pak se Suchý se Šlitrem rozhodli pro písničkové představení Zuzana je sama doma. Premiéra byla v květnu téhož roku a záhy přišlo první Matuškovo hvězdné období. První hit Suvenýr následovala Árie měsíce, Klokočí, Písnička pro Zuzanu.

Zlatý slavík

Všestrannost a mužný baryton širokého rozsahu ještě umocňovalo jeho charisma. Zpíval také duety, ty nejznámější s Evou Pilarovou. Jejich song Ach, ta láska nebeská byl vyhlášen písní roku a tentýž rok - 1962 - získal Matuška při premiéře ankety i svého prvního Zlatého slavíka; druhého dostal v roce 1967, několikrát byl druhý.

Po dvou sezonách v Semaforu přešel v roce 1963 do Rokoka, kde se sice musel obejít bez Suchého a Šlitra, ale dostal prostor k ještě univerzálnějšímu projevu.

"Mohl si vzít písničku po Dylanovi, Sinatrovi, Trinim Lopezovi nebo z West Side Story, nechat si udělat od svých kamarádu Iva Fischera nebo Jana Schneidera text - a do měsíce to znal každý," napsal o této době publicista Jiří Černý.

K jeho slavným písním v repertoáru přibyly české verze zahraničních songů; asi největším hitem byli Slavíci z Madridu (Rossignol anglais) původně od francouzského zpěváka Huguese Aufraye.

V Rokoku obstál i herecky a v hlavních rolích; posléze hostoval také v Národním divadle. Z Rokoka pak odešel se skupinou Mefisto, spolupracoval i s orchestrem Václava Hybše.

Zpíval v pařížské Olympii i v londýnské Albert Hall. Se skupinou K.T.O. byl několikrát na festivalu v Nashvillu. To už ale byla doba malých divadel a svobody 60. let pryč.

Herecký talent

Herecký talent uplatnil Matuška i ve 22 filmech. Ceněná je jeho role sedláka v Jasného filmu Všichni dobří rodáci (1968), ale častěji zářil v komediích, kde také často zpíval. De facto sám sebe hrál v hudební Podskalského Noci na Karlštejně (1973), slavné jsou už jeho role v semaforském snímku Kdyby tisíc klarinetů (1965), ve filmech Limonádový Joe (1964) či Fantom Morisvillu (1966).

Matuška se narodil 2. července 1932 v Košicích. Byl třikrát ženatý, se svou poslední manželkou, zpěvačkou Olgou Blechovou, se oženil v roce 1976. V prvním manželství se mu narodil syn Mirek, ve třetím Waldemar.