Praha - Denverská skupina Wovenhand na novém albu The Threshingfloor velebí Boha způsobem, který přiměje i zaryté ateisty k nábožnému poslechu. Pro tentokrát je jejich potemnělá lyrika inspirovaná obrazností biblického mlatu ve stodole života. Ve středu 19. května budou evangelizovat v pražském Paláci Akropolis, kam se vrací na pozvání Radia Wave.
Lídr David Eugene Edwards se však nestylizuje do role kazatele, starozákonní obrazy užívá spíš k hodnocení současné společnosti. Archaický a symbolický mlat je pro něj pozemským světem, drak na obalu má pak symbolizovat časy, ve kterých žijeme.
Račte tedy vstoupit do stodoly, kde folková hudba tepe rytmem blues a punku. Tradiční hudba je tu v netradičním světle, temně znepokojivou atmosférou prosvítá touha po klidu a smíru. Středem zájmu je znovu transcendence skrze křesťanského Boha. Edwards čelí světu plnému pokušení písněmi, ve kterých rezonuje tenze hříšné duše s odpuštěním.
Předešlá Edwardsova skupina 16 Horsepower i současní Wovenhand na mně vždycky působili, jako by své písně nahrávali za humny. Ne územně, ale svým rozpoložením a emocionalitou. Tohle souznění a blízkost dokáže v člověku podnítit natolik intenzivní vztah, že ho svým způsobem definuje a mění. Intimní poměr s tvorbou Wovenhand lze ovšem navázat jen s určitým nasazením: aniž chci kapelu stavět do elitářského mystéria, je nutné říct, že svoje písně nikdy necílili k masám.
Wovenhand jsou solitéry, kterých není v současné populární hudbě mnoho; přehlíží trendy a jdou po trvanlivějším obsahu. Což není výmluva z konzervatismu, jen jednoduše vnímají písně v jiných kontextech - ať už je Edwardsovým uměleckým pivotem křesťanský Bůh nebo láska k folkloru napříč kontinenty.
Když tvorbu Wovenhand klasifikujeme jako indie rock, vlastně ji urazíme. Oproti řadě vrstevníků a mladších souputníků těžících z odkazu americké folkové hudby řezané odstíny alternativního rocku působí Wovenhand skutečně. Opravdovost je jejich zbraní a uměním.
Edwards je v textech často abstraktní až apokryfní - a také novinka The Threshingfloor se nedešifruje úplně snadno. „Podívej čí list je v jeho rukou /nad půdou prosévání /nástroje se zuby/na místě pro přivolaného/říkáme mu mlat/do vzduchu/v tomto čase mlácení," horečně hlásá v titulní skladbě The Threshingfloor.
Odkazy k Bohu mohou snadno zmást a mnohé odradit. Edwardsův Bůh však svou všudypřítomností neobtěžuje. Slizkost křesťanského rocku nepřichází na mysl i díky barvitosti metafyzických obrazů zakořeněných v dennodenní realitě, jež podmanivým přednesem nabývají až meditativních rozměrů.
Hudebně album The Threshingfloor pokračuje v linii předchozích desek. Zprvu nepřináší nic nového, nese se v podobně zasmušilých noir tónech; až se chce říct, že Wovenhand vychrlili další, oproti minulé Ten Stones o něco klidnější sbírku písní ke svému prakticky nepřetržitému turné. Na pódiu totiž písně Wovenhand žijí především.
Postupně ale do jejich tvorby pronikají pro americkou folkovou hudbu exotické příměsi. Už nepřevládá pouze vliv hudby z apalačských hor, ale i vůně blízkého Východu.
Předělávka písně Truth od New Order je další spojnicí k odkazu Joy Division, které už byvší 16 Horsepower nesčetněkrát koncertně přetavovali do hymnických podob americany. I v tvorbě Woven Hand tento odkaz funguje mnohem přirozeněji než v epigonství současných indie rockových rozervanců. Wovenhand původní předlohu povznáší do jiných sfér. Na Edwardsovy poměry rozjuchaná skladba Denver City věnovaná domovskému městu zase uzavírá kruh k raným nahrávkám.
Napětí The Treshingfloor se s každou skladbou a opakovaným vstřebáním stupňuje. Wovenhand jsou především mistrnými staviteli znepokojivých atmosfér a lyricky pulzujícího dusna. Skrytým hrdinou desky je Edwardsův věrný spoluhráč, baskytarista Pascal Humbert, který spolu s bubeníkem Ordy Garissonem pohání lyrický motor vyzrálým tahem šestnácti koňských sil.
Rozhovor:
Woven Hand: V každé písni chci zpívat o Bohu
Z Wovenhand už ale dávno není jen pokračování kultovní značky 16 Horsepower. S triádou posledních desek je z nich těleso, které má páru rozdupat všechny přestylizované folkaře napadrť. Ostatně do hlíny na mlatu se někdy přidávala trocha volské krve.
