Praha - Druhý večer jazzového festivalu se nevyznačoval takovou pompou jako ten první, zato muzikantské výkony byly mnohonásobně lepší.
Trio Emila Viklického (piano), Laco Troppa (bicí) a Františka Uhlíře (kontrabas) patří k tomu nejlepšímu, co česká jazzová už po léta nabízí. Tento večer s nimi však jako hosté vystoupili slovenští dechaři Juraj Bartoš (trubka) a Radovan Taryška (alt saxofon). Dohromady vytvořili formaci, která předvedla jeden z výkonů, na který budou posluchači ještě dlouho vzpomínat.
Klasické jazzové skladby i kompozice Emila Viklického dostávaly díky Barošově trubce ještě zasněnější ráz, než na jaký jsme zvyklí. Nejvíce pozornosti na sebe ale strhával mladý saxofonista Taryška. Jeho saxofonová hra byla v první polovině vystoupení naprosto živelná a tvořila zajímavý kontrapunkt k Barošovi. Dravost však byla až na škodu projevu jeho technické vyzrálosti, která zcela nesouvisí s vyzrálostí výrazovou. Po té, co se v druhé polovině koncertu uklidnil a uvolnil, se ukázalo, že je schopen i daleko procítěnějších pasáží, v nichž už se dokonale doplňoval s technicky taktéž dokonalým Barošem.
Říci něco nového o triu Emila Viklického je prakticky nemožné, snad jen tolik, že v Redutě předvedli jeden ze svých nadprůměrných výkonů.
Jazzové seskupení z Montany
Ve druhé půli večera se již po několikáté na české scéně objevila americká kapela Springhill (Montana). Ta patří k moderním jazzovým formacím, která se nechává mimo jiné inspirovat montanskou přírodou. Většinu produkce tvoří vůdčí osobnost seskupení Ann Tappanová (piano). Na kytaru hraje Craig Hall, Brad Edwards obsluhuje bicí a nejmladší člen Chad Langford hraje na basovou kytaru.
Jejich hudba se snaží o sofistikovanost, zaznívají v ní prvky folkloru i rockové hudby, ale nezní přesvědčivě. Jako by se muzikanti hledali, zkoušeli kombinování starých a nových forem a přitom se snažili vypadat co nejzasvěceněji. Laco Tropp o jejich hudbě velmi trefně řekl: "Já tohle nemám rád, tahle generace jakoby se sama hledala, snaží se o hudební impresionismus, ale je to vlastně jen hudební katastrofismus."
Termínem hudební katastrofismus přesně vystihl náladu tohoto amerického seskupení. Při všech hudebních citacích a bonmotech se kamsi vytratilo to, co z jazzu dělá jazz opravdovost. Springhill sice hrají hudbu velice intelektuální, ale zároveň velmi těžko uvěřitelnou.
