Tak zněla slova Jamese Neisse na dvojkompaktu Ten Years in One Night (Live). Týkala se skupiny Tuxedomoon, jež v roce 1989 uzavírala činnost. Ve středu vystoupí v plné síle v pražské Akropoli.
Vyhraněné obecenstvo
Od roku 1976, kdy se v San Francisku setkali studenti elektronické hudby Blaine L. Reininger (kytara, housle, baskytara) a Steven Brown (saxofony, klávesy), k nimž se později připojil kytarista, baskytarista a pianista Peter Principle a přerývaně i vokalista Winston Tong, už měla kapela v onom devětaosmdesátém za sebou řadu vystoupení i desek.
Její počátky byly spjaty s Residents, Snakefingerem, Chrome či MX 80 Sound, ale měla s nimi víc odlišného než společného: kritici ji považovali za intelektuální, chladnou, záhadnou, výlučnou, extravagantní. Jenže v tom tkvěla její osobitost lákající vyhraněné obecenstvo.
Hudba to byla od počátku úderná, texty varovné, měla blízko k futurismu a surrealismu a to z ní záhy učinilo soubor kultovní. Protagonisté tento status jen podpořili tajemností (odmítali dát se společně fotografovat), střídáním nálad na jednotlivých albech i vizuálními prostředky; pro performance, v něž se koncerty proměňovaly, si zvali hosty z řad divadelníků. Byli natolik neobvyklí, že je někteří publicisté nazývali šarlatány.
Přátelské vazby
Pochopitelně se složení skupiny proměňovalo; v roce 1983 dokonce odešel i Reininger, zakládající členové se chtěli etablovat coby sólisté a od roku 1980 pro to nacházeli příhodnou půdu v Evropě, především na avantgardní belgické značce Crammed Discs. Společně nahráli ještě ve studiu album You, ale zdálo se, že jejich dny jsou sečteny; The Ghost Sonata z roku 1991 vyšla jako pohrobek.
Důležité však je, že si vedoucí trojice zachovala přátelské vazby. A tak mohl Blaine L. Reininger k dvojkompaktu Koncert v Sankt-Petěrburge z roku 2002 napsat: "V roce 2000, navzdory všemu, co jsme se domnívali, Steven Brown, Peter Principle a já jsme opět hráli společně jako Tuxedomoon."
Dodal, že to pro ně bylo neobvyklé, protože patří ke generaci, jež vyrůstala za studené války. Jistě, onen koncert ve Státním hudebním divadle v Petrohradě byl kuriózní, zajímavější však je hudba. Oleg Kupcov sice v bookletu uvedl, že "příběh se nikdy neopakuje, jen pokračuje"- nicméně trio v podstatě navázalo tam, kde se odloučilo.
Podnětný comeback
Nemuselo hledat nové prostředky. Stejně jako se můžeme vracet ke starším deskám Time to Lose, Divine či Holy Wars, přijímáme coby jejich logické pokračování Cabin in the Sky z roku 2004. Projev Tuxedomoon v původním obsazení navazuje na minulost, je však ještě razantnější, efektnější, působivější.
Publicisté mohou hovořit o východiscích, inspiracích a vlivech, mohou uvádět Can, Ena, zmiňovat postpunk, Nymana a kdo ví co ještě - viz tvrzení, že jde o hudební paralelu Pollocka, Miróa a Dalího naráz. To ale nic nemění na jejich originalitě.
Není divu, že na jejich comebackové koncerty avizované právě albem Cabin in the Sky, albem nápaditým a rozmanitým - chodí nejen pamětníci, pro něž kapela spoluvytvářela pohled na svět i na hudbu, ale i mládež. Objevila, že Tuxedomoon se nevymykají současným trendům, jsou jen zajímavější a pozoruhodnější než řada současných a propagovaných skupin.
Stránky pořádající agentury s informacemi naleznete ZDE.
Oficiální stránku skupiny včetně audioukázek naleznete ZDE.
