Nejen proto nemá dílo vybavené mohutným bookletem, se kterým se přihlásil miláček hudebních intelektuálů, v populární hudbě posledních let obdoby. Stejně jako jeho autor.
Původně to měla být běžná kolekce přebytků z nahrávání přechozích desek, písní, které se objevily ve filmech a na kompilacích, rarit a dalších těžko dostupných vzácností, jichž za víc než tři desítky let na špičce hudební scény vychrlí každý umělec víc než dost. Nespokojenost s výsledným celkem prý ale vedla Waitse k rozhodnutí doplnit desku ještě jinými písněmi, které by "trhacímu kalendáři" daly konkrétnější tvar nebo koncepci.
Dílo bobtnalo, až se rozrostlo na 56 písní - z nichž třicet je nových. Celek Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards na třech CD představuje víc než sto osmdesát minut hudby rozdělené do tří tematických celků.
Autor recenze považuje za nejdůležitější část kompletu hned první disk Sirotků - Brawlers (Výtržníci). Je nejblíž experimentujícímu Waitsovi, jak ho vnímáme v posledních letech. Někteří američtí kritici srovnávají tyto nahrávky s Waitsovým "nejrockovějším" albem Heartattack And Wine.
Ale spíš jde o úplně nový Waitsův styl, který vznikl přehodnocením, nebo spíš rozlámáním, vlastní minulosti. Jestli je tu Waits s někým srovnatelný, pak za připomenutí stojí v souvislosti Brawlers leda s Captainem Beefheartem a Dylanovými vědomě umečenými, kostrbatými výlety do delta blues.
Kořeny Waitsových nahrávek, stejně jako Beffheartových a Dylanových, jsou totiž zasazeny v americké tradiční hudbě, v mississippském blues let třicátých, v buranském hillbilly let čtyřicátých i agresivním rockabilly malých venkovských gramofirmiček z poloviny padesátých let.
Bohužel Waits neuvádí přesné obsazení v jednotlivých skladbách, což sice potvrzuje, že jde často o předělávky starších věcí, ale zároveň není jasné, před kým smeknout. Na desce totiž najdeme momenty, o jakých se rocku doposud nezdálo.
Kytarové sólo uprostřed skladby 2:19 (nejspíš dílo stálého Waitsova kytaristy Marka Ribbota) by si zasloužilo čestné místo v učebnicích moderní kytarové hry. Waits si nicméně dovede uhlídat roli vokalisty a přes obdiv ke spoluhráčům je v každém okamžiku znát jeho vůdčí osobnost.
Pár skladeb z první desky má šanci na sladší a uhlazenější adaptace. Balada Bottom of The World je přesně to, po čem už léta touží Rod Stewart. Waits, léta se stylizující do bezdomovce i pokleslého baviče, se nejen tady noří do americké tradice tuláckých a kriminálnických, napůl lidových písní, v nichž potulný zpěvák vypráví svůj příběh nebo osobní tragédii.
Z téhle americky tradiční kolekce trčí "aktuální" skladba Road to Peace, jedna z nejvíc šokujících protiválečných písní posledních let: monotonní sedmiminutové blues o arabsko-izraelské válce složené z příběhů kolem různých teroristických útoků v Izraeli a Palestině, které se po třetině překlopí ve stylizovaný rockový klezmer.
- Skladbu Road to Peace si poslechněte ZDE
Disk Bawlers (Uřvanci) jde po kořenech toho, co Waitse kdysi proslavilo: po opileckých, barovým jazzem nasáklých, sladkobolných baladách při piánu a někdy i steel kytaře nebo smyčcích. Sypou se na nás jedna za druhou, některé zpívané přes megafon připomínající fitr, jiné až překvapivě křehké a jemné; až se zdá, že jde o cyklus monologů a zpovědí.
Kocovina těsně před deliriem tremens a beznaděj je cítit v každém tónu, nejvíc v opilecky odpuzující verzi Leadbellyho Good Night Irene, kterou by podobným způsobem nedokázali zazpívat ani poslední opilci vyhození v půl třetí z hospody. Nálada skoro sebevražedná, někdy ovšem až sebevražedně ironická - a ve výsledku vlastně povzbudivá. V 70. letech by to byla obdivovaná deska, ale na současný vkus je přece jen příliš monotónní.
Bastards (Bastardi) je kolekce osmnácti skladeb, které jsou spojeny s Waitsovými divadelními a literárními ambicemi. Najdeme mezi nimi píseň od Bertolta Brechta a Kurta Weilla, melodramatické přednesy textů Jacka Kerouaca, Charlese Bukowského a Georga Büchnera, instrumentální hudbu, písně s neartikulovanými slovy, napůl zpívaná přemítání nebo vyprávění dětičkám na dobrou noc, prostě chaos a škleb.
Jestli se někomu zdály být už předchozí disky šílené, pak Bastards překoná všechna očekávání. Jediné, o co se dá opřít, je znovu americká tradiční hudba, kterou lze najít v pozadí velké části rozervaných skladeb a jež se pak prolíná s evropským uměním téže doby; s dada, expresionismem a surrealismem. Brawlers a Bowlers byly neradostné desky, ale tady jsme na začátku apokalypsy. Výsledek temný jako noc, nebo možná černočerná komedie.
Nová porce Toma Waitse vystačí člověku na celou letošní zimu. Když ji chce pořádně zažít, je nejlepší někam zalézt, raději ani nevycházet ven a celé týdny neposlouchat nic jiného než mohutnou kolekci Waitsových písní a vychutnávat si detail po detailu nejen skladby, ale i jejich kulturní vazby.
Jenže člověk musí občas ven, kde na něj čeká běžná pop-music. Taky pochoduje do pekla, jenže na rozdíl od Waitsových trpaslíků ze Sněhurky o tom neví.
Tom Waits: Orphans (Brawlers, Bawlers & Bastards). 3CD, 55+62+60 minut. Vydala firma firma Anti, 2006, distribuuje Maximum Underground.
