Radikální estéti These New Puritans na nové desce dál pěstují posedlost detailem

Miloš Hroch Miloš Hroch
13. 4. 2019 13:13
“Tady se ti splní všechny tvoje sny, tvoje noční můry taky, noční můry taky,” slibuje britská artrocková kapela These New Puritans na svém čtvrtém, apokalyptickém albu nazvaném Inside The Rose. Je chvíli chladně gotické, jindy saténově hebké a zní, jako by bratři Jack a George Barnettovi zaprodali duši ďáblu.
These New Puritans by klidně mohli být novými Radiohead, jen nevyprodávají stadiony.
These New Puritans by klidně mohli být novými Radiohead, jen nevyprodávají stadiony. | Foto: Harley Weir

Oběma fatalistům by se takový faustovský příběh jistě líbil. Z jejich devíti vypulírovaných skladeb sálá silná hudební představivost a preciznost. Jsou slyšet dětské sbory, démonické zpěvy i chorály, romantické smyčce, basové beaty, skladatelský minimalismus i velikášství - a ke všemu popová chytlavost.

Foto: Harley Weir

These New Puritans, kteří vznikli roku 2006, by klidně mohli být novými Radiohead, jen nevyprodávají stadiony. Nejspíš to nezmění ani jejich v pořadí čtvrté, dosud nejpřístupnější album. O to kapele ale zjevně ani nejde.

Velká hudební ega

These New Puritans, ze kterých už dnes zůstala jen dvojčata zakladatelé, se objevili v nultých letech s debutem Beat Pyramid jako klasická "indie" sestava. Její zvuk byl poplatný době, kdy "kytarovky" znovuobjevovaly elektronickou hudbu a popkulturu ovládla retrománie.

Od té doby se These New Puritans úpěnlivě snažili nikdy nebýt stejní. Vyrostli na chytré elektronice producenta Aphexe Twina, školou pro ně byla postpunková éra a zároveň vzhlíželi k minimalistickým skladatelům, jako je Steve Reich. Na druhém albu Hidden z roku 2010 už představili kombinaci japonských bubnů taiko i tribálních rytmů a v Praze nahrávali s třináctičlenným dechovým orchestrem. Oproti tomu debut vypadal jako nahrávka z gymplu.

Pěstovali si svoji vyšinutost i hudební ega, která některé posluchače odradí. S třetí deskou Field of Reeds - kritikou považovanou za jejich mistrovské dílo - se o něco ztišili, přidali ambientní polohy a čerpali z neoklasicismu.

Jejich nabubřelost neznala mezí, pro pár momentů na desce nahrávali šustění křídel jestřába v letu a přizvali si rovnou několik hudebních souborů. Zní to téměř vtipně, jenomže bratři Barnettovi se nesmějí. Berou se vážně, i když vypráví o tom, jak k nim skladby přicházejí ve snech. Kvůli současnému albu Inside the Rose jim to snad jde i odpustit.

"Myslím si, že jsou dva způsoby, jak by se mělo dělat umění," zamyslel se Jack Barnett v nedávném rozhovoru pro magazín Crack. "Buď má umění reflektovat a být zrcadlem svojí doby, nebo by ji mělo přesahovat. Dávám přednost tvorbě spadající do druhé kategorie."

Skladba Inside The Rose z nového alba These New Puritans. | Video: Warner Music Group

Zatímco uprostřed debat o brexitu jsou jiné britské kapely radikální politicky, These New Puritans zůstávají především radikálními estéty.

Novinku Inside The Rose nahráli v bývalých studiích východoněmeckého rozhlasu obklopení historií, avšak prostředí na ně nemělo žádný vliv. Raději se ponořili do naprosté izolace "beze stop paměti nebo dějin", aby natočili album jako z doby, kdy se čas cyklicky měřil mýty.

Zpět do podsvětí

Černá slunce, pohyby planet, hvězdné nebe i zemské jádro, věčnost, transcendence, zapomnění, konec světa, andělé i démoni. Kryptické texty písní These New Puritans se zabývají nadčasovými tématy moci, která člověka přesahují.

Přirozenějším prostředím než letní festivaly a hudebně exportní přehlídky pro manažery jsou jim hřbitovy a ruiny kostelů. Okultní aurou navazují na britský ezoterický underground kolem kapel Coil nebo Death in June, a také proto si jako hosta na novou nahrávku přizvali hudebního mystika Davida Tibeta ze skupiny Current 93, který věří, že svět je jen "Satanovým snem" a že jeho apokalyptický folk představuje cestu k vykoupení.

"Zpívali jsme, jako když slunce puká," šeptá Tibet s charismatem baziliška ve skladbě Into the Fire, již otevírá konejšivý klavír a která se lomí v dramatický tanec nad propastí.

"Tohle je oheň, který neuhasíš. Není život vtipný? Všechna ta slova, která nic neříkají," zpívá pak Jack Barnett v možná nejpůsobivější skladbě alba, Beyond Black Suns, do dramatického beatu. V refrénu ho doplňují dětský sbor a v závěru operní zpěv, přičemž všechny vokály se v jeden moment protnou.

Patos z toho přímo tryská a jako obvykle u These New Puritans je text abstraktní, těžko rozluštitelný. Posluchač ale píseň nevyžene z hlavy - tak má popový song fungovat.

Píseň Where The Trees Are On Fire z nového alba These New Puritans. | Video: Warner Music Group

Monumentálností se skladba Beyond Black Suns vyrovná třeba kompozici Push the Sky Away od zpěváka Nicka Cavea - jednak kvůli dětským zpěvům a jednak proto, že These New Puritans mají na to oslovit daleko širší než stávající publikum, než jsou především weby určující trendy nebo berlínské nezávislé kluby.

"Tohle je umění pro hlavu, srdce a duši," napsal recenzent Luke Turner, který na serveru The Quietus desku nadšeně vychválil jako vizionářskou.

These New Puritans si za více než dekádu na hudební scéně vytvořili zvuk, který nejde jednoduše uchopit. Bylo by ale laciné označovat je za "nezařaditelnou kapelu".

These New Puritans: Inside The Rose

These New Puritans: Inside The Rose

Infectious Music 2019

Bratři Barnettovi mají vlastní škatulku: jdou ve stopách lidí, jako byli nedávno zesnulý popový experimentátor Scott Walker a Mark Hollis z britské artrockové kapely Talk Talk, který odešel letos v únoru. Oba byli ochotni riskovat nepochopení, obětovat kariéry, aby posunuli hranice pop-music. Walker si k perkusím pomáhal bušením pěstí do syrového masa a Hollis dokázal nahrát tři a půl hodiny improvizace na housle kvůli finálním třem sekundám.

S These New Puritans oba spojuje stejná posedlost. "Závislost na nemožném, sestupme zpět do podsvětí," popisují autoři svoji motivaci ve skladbě Infinity Vibraphones z novinky.

Album Inside the Rose je alchymií, která všechny tyto nesourodé prvky spojuje do působivého celku. Pokud si odmyslíme mýtus o šílených hudebnících, zbude především oddanost vizi a smysl pro detail. Šestileté čekání se vyplatilo a zaklínadlo je nejlepší příliš nepitvat, aby nevyprchalo: "Můžeme ti dát cokoliv, můžeme ti dát zapomnění, měď nebo iridium."

 

Právě se děje

před 36 minutami

Při zásahu proti demonstrantům v Barmě zastřelili ženu

Barmská policie v sobotu použila vodní děla a gumové projektily k rozehnání demonstrantů, kteří hromadně vyšli do ulic protestovat proti vojenskému převratu z 1. února, píše agentura AFP. Při zásahu ve městě Monywa jedna žena zemřela, desítky lidí, včetně novinářů, policie zadržela. Agentura Reuters odhaduje, že se protestů po celé zemi účastnily stovky tisíc lidí.

Policisté při sobotním zásahu byli často v civilu. Podle fotografií na sociálních sítích lidé ve městech Rangún a Monywa stavěli v ulicích barikády, aby zpomalili postup policie. Bezpečnostní síly se pokusily zmařit protesty v Mandalaji, na klíčových křižovatkách postavily zátarasy a obvyklá místa setkání demonstrantů obsadila policie. Protestů v Mandalaji se opětovně zúčastnili i buddhističtí mniši a dodali jim morální autoritu, píše AP.

Jedním z impulzů pro demonstrace bylo páteční prohlášení barmského velvyslance při OSN Ťjo Mou Tchuna, že stojí za svrženou Do Aun Schan Su Ťij, píše agentura AP. Při projevu v OSN převrat tvrdě odsoudil a vyzval k přísnějším mezinárodním sankcím. Při projevu použil gesto se třemi zdviženými prsty, které se stalo symbolem poklidných demonstrací v Barmě. Jeho projev vyvolal vlnu kladných reakcí jak přímo v sále OSN, tak u barmské veřejnosti.

Armáda 1. února svrhla vládu vedenou Do Aun Schan Su Ťij a zabránila tomu, aby se sešel parlament zvolený loni v listopadových volbách. Do demonstrací se od té doby zapojují desítky tisíc lidí. Demonstranti nevěří slibům vojenských představitelů, že uspořádají nové volby a předají moc vítězi. Novou vlnu odporu vyvolal i páteční převoz Aun Schan Su Ťij z domácího vězení na blíže neupřesněné místo.

Zdroj: Zahraničí , ČTK
Další zprávy