Reakce na album Endless Wire už jsou ale opatrnější a většinou se omezují na konstatování, že Peter Townshend znovu potvrdil, že je jedním ze dvou nebo tří nejlepších kytaristů své generace, a že Roger Daltrey má stejně přesvědčivý a vemlouvaný hlas jako dřív, i když je na něm trochu znát věk. Maximálně někdo vypíchne, že na začátku In The Ether zpívá Daltrey úplně jako Tom Waits.
Zdá se, že jako několikrát v poslední době byla mediální bublina kolem comebacku i tady příliš velká a vybudila příliš očekávání, které se nemohlo naplnit. Kdo zná Townshendovy sólové desky, dojde k názoru, že album pod hlavičkou The Who je jeho další sólový titul; liší se od ostatních jen tím, že vokální party mu zpívá jeho bývalý kolega z The Who.
To, co dělalo kdysi tak divokou čtveřici opravdovou kapelou a jedním z rockových pilířů, byla agrese a energie, na níž se stejnou měrou podíleli i oba už nežijící muzikanti Keith Moon a John Entwistle.
Tihle dva šílenci, jak je nedávno označil sám Daltrey, vytvářeli na koncertech i v soukromí výbušnou atmosféru, která se přetavovala v neopakovatelný zvuk, jenž se v druhé polovině 60. let několikrát povedlo přenést na desky.
I na Endless Wire najdeme občas odlesky této mladistvé energie, ať už v úvodních Fragments nebo v Black Widow´s Eyes, ale jsou příliš vzdálené. Druhý problém, který sebou nové album přináší, je interpretace. Townshend, který je autorem víceméně všech písní, se od 70. let věnuje literatuře a má za sebou několik próz, jež jsou stejně schouleny do sebe jako jeho texty.
Druhou část desky tvoří typická Townshendova třiadvacetiminutová miniopera Wire and Glass, která je ještě méně interpretovatelná než podobná předchozí díla.
Je to deset většinou velmi krátkých písňových torz, která spolu bez průvodního slova (jako to udělal třeba Frank Zappa na Joe´s Garage) nebo připojeného scénáře jen těžko souvisejí. Je na posluchači, co si z Daltreyho zpívaných monologů složí.
Kdo hledá, najde autobiografické motivy účtování s vlastním životem, snad inspirované brutálními nálety bulváru poté, co byl kytarista před několika lety při pověstném honu na anglické pedofily obviněn z navštěvování jistých internetových stránek. Snad se také dá říct, že v krátkých záblescích melodií se snaží vyložit, o čem kdysi The Who vlastně byli. Téhle tezi odpovídá uprostřed opery umístěná nádherná skladba Mirror Door, která oslavuje Townshendovy hudební hrdiny od Howling Wolfa a Elly Fitzgerald až k Led Zeppelin.
První polovina desky je o poznání jednodušší. Devět skladeb se nejčastěji točí kolem Townshendovy religiozity. Žák mystika Mehera Baby nepochybně úmyslně startuje Endless Wire podobným elektrickým bubláním syntezátoru jako známou oslavu svého guru, skladbu Baba O´Riley z alba Who´s Next (1971).
V písni A Man In A Purple Dress (pozor, folkový kousek jen při akustické kytaře!) pak opakuje stanovisko mnoha umělců své generace oslavující víru, ale odmítající organizované náboženství.
Nicméně nejlepší skladby desky, Mike Post Theme a Black Widow´s Eyes, se v náznacích vracejí k oběma mrtvým spoluhráčům. Ale to jsou spíš dohady; něco, co vůbec nemusí být pravda, ale co by kritik rád z desky vyčetl.
Podobně jako může vytvářet závěry z nadužívání první osoby množného čísla. Slovo my vysoko dominuje nad slovem já. V miniopeře to svádí k tomu, aby člověk zpověď jednašedesátiletého Townshenda vnímal jako "takoví jsme byli" čili zpověď celé kapely, v celku desky se zase zdá, že jde o skrytou asociaci s nejslavnější skladbou My Generation: "People try to put US down."
Ale i to je možná až příliš velká kalkulace. Nová deska The Who k nim svádí až přespříliš. Ale to vlastně je dobře, ne?
The Who: Endless Wire. CD, 59 minut, vydala firma Universal Music, 2006.
