Rozhovor - Australská čtveřice The Drones patří spolu s The Devastations nebo HTRK k nejzajímavějším jménům tamní scény posledních let. Jejich zatím poslední album Havilah, které přijedou představit v pátek do Lucerna Music Baru, je plné divokého punkového blues se silnými melodiemi a tajemně pochmurnou náladou.
Hudba The Drones je temná a rozervaná, ale vždy strhující. Jejich nahrávky působí trochu nepřístupně, často i trochu arogantně, ale kytarista Dan Luscombe odpovídal na otázky Aktuálně.cz velmi vstřícně a vyklubal se z něj rozesmátý chlapík. Navíc pozdravil pěkně česky a přidal nezbytné "jak se maš?"
Vaše album Havilah už je nějakou dobu venku a sklízí velké ovace. Jak jste spokojeni s jeho úspěchem?
Myslím si, že je to zatím naše nejlepší album; rozhodně jsme se dostali nejblíže ke zvuku, který bychom chtěli mít. Ale tak by to asi mělo být, když už točíš několikáté album. Určitě také pomohlo to, že jsme jej natáčeli úplně v klidu, v domě, který patří zpěvákovi a basistce. Je to v úplné pustině, nejbližší město je snad pět hodin jízdy autem, opravdu tam není vůbec nic. Dokonce ani elektřina, všechno jsme nahrávali přes benzínové generátory. Vlastně občas nebylo ani jídlo a pivo, obchodů tam fakt moc není.
Havilah je tvoje první album s The Drones, je to tak?
Ano i ne. Je první, kde jsem coby regulérní člen, ale hodně kytar jsem nahrál už na předchozí desku Gala Mill.
Ta je přece také nahrávaná někde mimo civilizaci, dokonce snad na nějaké prasečí farmě. Proč vlastně taková místa? Studia vás nebaví?
Tak jeden z hlavních důvodů je, že studia jsou opravdu velmi drahá. A navíc v podstatě dnes už ani nejsou tolik potřeba: pokud máš potřebná zařízení, dobré mikrofony a prostor, můžeš nahrávat kdekoliv. Ve studiu je vždycky spousta vyrušování, chodí tam dost návštěv, každý den po skončení nahrávání jdeš někam na drink a tak; ruší to... Když nahráváš tam, kde my, tak se nic z toho nestává. Ani nemůže. Vlastně asi i díky tomu není na Havilah žádný host, nikomu se nechtělo jet tak daleko.
Možná se třeba taky trochu bojíte, že vaše hudba bude znít ze studia daleko smířlivěji. Takhle je ostrá, divoká a - řekněme - vzpurná. Možná je to právě i místy, kde jste ji nahrávali.
Haha, to nevím. Ale možná na tom něco bude. Poslední dvě alba jsou z divočiny, ale třeba Wait Long by the River and the Bodies of Your Enemies Will Float By bylo nahrávaný ve studiu. A je přece jen sofistikovanější, hodně klidné, mírné a čisté. Poslední alba jsou zase daleko přirozenější.
Zpátky k Havilah. Název pochází z bible, označuje místo, kde se prý nachází zlato.
Přesně tak. Už od Gala Mill naše alba nazýváme podle míst, kde vznikala. Havilah je zaslíbené místo - a Gareth a Fiona za podobné místo považují dům, kde jsme desku nahrávali, a jeho okolí. Pro ně to je Havilah. Navíc je tam to zlato, to je přece dobré znamení pro desku, nebo ne? I když zatím ještě zlatá není.
Při popisu The Drones se často uvádí jména Nick Cave, Suicide nebo třeba i Tom Waits a Neil Young. Ty jsi ke kapele přišel až v roce 2006, která inspirace byla podle tebe prvotní?
To je těžké definovat, nevím. Ale všechny, které si jmenoval, máme opravdu rádi, stejně tak Boba Dylana, Ninu Simone, Johna Coltranea a mnoho dalších.
I když budeš nahrávat svoje písničky stokrát, stejně nakonec přijde někdo, kdo ti řekne, že to je jako tohle od tohohle. Chápej, nikdo není nevinný. Rozhodně podobné inspirace nepopíráme, ale určitě to není tak, že bychom vědomě opisovali.
To nemám na mysli, jen mě zajímal tvůj pohled. Je ale pravda, že většina australských kapel se nechává hodně inspirovat starým mississipským blues. Proč myslíš, že to tak je? Zároveň znějí vždycky trochu jinak než zbytek světa.
Určitě jde hlavně o izolaci. Austrálie je velmi izolovaná země, kvůli tomu musí být také velmi soběstačná. Navíc i různé oblasti přímo v Austrálii jsou izolované, dělí je velké vzdálenosti. Naše scéna je hodně uzavřená do sebe, hodně místních kapel patří mezi naše vzory. Třeba Dirty Three nebo The Triffids.
Ta izolace, o které mluvím, se určitě podepisuje i na zvuku australských kapel, na jejich přístupu k hudbě a k umění vůbec. Jdeme do toho naplno. Stejně tak to bere i naše publikum, podobný přístup vlastně vyžaduje. Americké publikum je jiné. Pro Američany jsme až moc australští, Gareth má velmi silný přízvuk a často to vypadá, že mu vůbec nerozumí. Jakoby to ani nebyla stejná řeč. Ale to blues, jak říkáš, to v sobě máme. Vždyť vlastně k izolaci a osamělosti vyloženě patří.
Asi je to u vás opravdu trochu jiné, zpěvák Midnight Oil Peter Garrett se stal před pár lety ministrem. Jak mu to jde?
Myslím, že si vede celkem dobře. I když je teď součástí jedné z vládních stran, takže musí dělat hodně kompromisů, což původně určitě nechtěl. Ale to je politika - a sklízí za to poslední dobou celkem hodně kritiky.
