Příhodně promíchaná kombinace toho všeho tvoří televizní pořad, který pod názvem Svěrák a Uhlíř - padesát let spolu tuto středu večer uvede stanice ČT art. Na divákově tváři vykouzlí blažený úsměv a zalije ho hřejivým pocitem nostalgie. Tak je to jednoduché.
Hodiny zpěvu, které Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř vysílali od roku 1988, zprvu tedy ještě v Československé televizi, většinou režíroval právě autor nynějšího dokument Viktor Polesný. Ten zachytil také zhudebnění čtyř nejznámějších pohádek Svěráka s Uhlířem, které na CD a DVD před třemi roky vydal Supraphon.
Těžiště nynějšího Polesného medailonu je tak spíše v oblasti dětských, možná přesněji řečeno rodinných písní než v tom, co Svěrák s Uhlířem udělali pro dospělé. Tím se režisér možná až příliš drží jednostranné teze, že se v písních dua potkávají ti, kteří je pamatují, s těmi, kdo je teprve poznávají.
Podle vlastních slov napsali třiasedmdesátiletý Uhlíř a dvaaosmdesátiletý Svěrák asi 400 písní. Z tvůrčího procesu jim prý vylézá 80 procent zhudebněných básní a 20 procent vlastních textů, složených na hotovou hudbu, říkají.
Do televizního medailonu se těch písní dostala jen část. Chybějí například Severní vítr, Ani k stáru, Hospůdka, Neopouštěj, Chválím tě, země má, Dělání a mnoho starších popových hitů.
I tak je film ale nabitý úryvky ze skladeb, které zná kdekdo. Připomíná tak, že Svěrák je textařským mistrem neotřelých rýmů, jež se okamžitě vryjí do paměti, a refrénů, které člověka svádějí, aby je s ním hned napoprvé zazpíval.
Zhruba v polovině filmu Zdeněk Svěrák pojmenovává podstatu masového úspěchu desítek písní, které s Jaroslavem Uhlířem napsal.
"Písnička je tak krátký útvar, že aby zaujala, musí podle mne být trochu kýčovitá," říká. "Ona se nesmí stydět za to, že se do té společnosti vystrojí a bere si na sebe co nejatraktivnější podobu. Být dojat je stejně lidské jako se smát, takže se v našich písničkách nebráníme ani legraci, ani dojetí," dodává.
Sluší se dodat, že podstata úspěchu dua netkví v humoru, pro ten ostatně ne každý musí mít pochopení. Snad každý je ale schopen akceptovat úsměv, zvláště když za ním cítí laskavost, pochopení, slušnost a radost z toho, že vůbec jsme - to jsou hlavní kvality dvojice Svěrák a Uhlíř.
Tím, že hlavní vyprávění filmu čítajícího 52 minut táhne povětšinou Zdeněk Svěrák, vzniká dojem, že snímek je ve skutečnosti víc o Jaroslavu Uhlířovi.
A vlastně proč ne? Uhlíř jako hudební skladatel stojí tak výrazně mimo proudy, že jeho melodie milují děti stejně jako otrlí příznivci punkových Tří sester, na jejichž koncertech s obrovským ohlasem několikrát vystoupil.
Jeho melodie jsou v určitém ohledu retro. Občas sahají až do tradice rakousko-uherského kabaretu, jindy v nich cítíme atmosféru let třicátých, možná šedesátých. Nepochybně v nich najdeme také tradici české lidové písně.
Mnohé Uhlířovy nápěvy by v jiném aranžmá báječně obstály ve světě české dechovky. Jejich nejlepší vlastností je přehlednost, jednoduchost a nenáročnost. Může je zpívat malé dítě stejně jako nezpěvák. Jsou melodické, ale s citem zároveň dávají vyniknout hravému textu.
Svěrák a Uhlíř - padesát let spolu
Režie: Viktor Polesný
Premiéra 13. března, 20.20 hodin na stanici ČT art
Pro písničky je vždy štěstím, když je vytvářejí autorské týmy, které spolu vnitřně souzní a jejichž členové se dovedou vzájemně inspirovat. Platilo to o Voskovci, Werichovi a Ježkovi, o Suchém a Šlitrovi - a platí to také o Svěrákovi s Uhlířem.
