Recenze - Statistik spočítal, že toto bylo už deváté vystoupení Suzanne Vega v Česku. Podstatnější však je, že pokaždé za těch 15 let, co sem zajíždí, přichází s trochu jiným přístupem.
Poprvé jsme ji viděli (shodou okolností také v Pakulu) jako křehkou folkrockovou zpěvačku, známe ji také jako zpívající básnířku s kytarou. Tentokrát byla lehce za rockerku, která se od folkařky liší tím, že nepotřebuje žádnou barovou židličku a zpívá ve stoje.
Se svou akustickou kytarou, se dvěma muzikanty, bubeníkem, pořádně rozjetým baskytaristou Mikem Viscagliou a notnou pomocí přednatočených zvuků z mixážního pultu vytvořila sound, který se blíží těžko definovatelnému, ale často užívanému pojmu newyorský rock.
| Čtěte také: Suzanne Vega posílá zprávu o N. Y. |
Suzanne Vega, Art Garfunkel, Lou Reed, Patti Smith, Television a další tamní umělci napříč generacemi mají ve svých písních cosi společného. Jsou kultivovaní a nikdy ne prvoplánoví. U Vegy se dokonce dá říct, že strach z prvoplánovosti je album od alba více znát. Zvláště skladby z posledního, nespravedlivě nedoceněného alba Beauty & Crime, které přehrála skoro celé, jsou postaveny na tom, že v pozadí jejich příběhů je vždy přítomno obecnější téma.
Příběh je pro ni zkratkou složitých sdělení. Ne nadarmo jsou proto její skladby i v koncertním provedení úsporné a krátké. Za hodinu a půl jich zahrála víc než jiní zvládnou za dvě hodiny.
Vega je zároveň vynikající vypravěčka. Co písnička, to jiná atmosféra a jinak vyprávěný příběh. Bez jediné kapky přehrávání a s dech beroucí lehkostí! Nemusíte umět ani slovo anglicky, a přesto vycítíte, o jakých emocích zpívá.
Zpět k muzice. Zpěvačka podřídila lehce rockovému soundu předchozí desky také zvuk starších písní. When Heroes Go Down, Solitude, Tom´s Diner, dokonce i Luka zněly moderněji a pestřeji, než známe z původních nahrávek. Je v tom pravděpodobně znát vliv nového producenta Jimmyho Hogartha, který na této pozici nahradil jejího bývalého manžela Mitchella Frooma a vsadil u písní z Beauty & Crime na řadu perkusivních samplů, které někdy vzdáleně naznačují portorikánsko-kubánský kolorit částí jejího milovaného města.
Díky snižující se roli akustické kytary si dokonce zpěvačka mohla dovolit odložit nástroj a odzpívat tři skladby v bizarní instrumentaci, kdy přednatočené abstraktní zvuky převzaly funkci základu a bicí s baskytarou se proměnily v sólové nástroje. Opravdu to neznělo špatně; ba dokonce se dá říci, že to byla nejoriginálnější část vystoupení.
Ani dramaturgicky se koncertu nedalo nic vytknout. Ti, kdo přišli na písně z nové desky, je slyšeli dokonce v lepší podobě než z už tak výtečné nahrávky. Ti, kdo chtěli její staré hity, dostali všechny; ve zmíněném novém, ale dobře padnoucím kabátku. A kdo chtěl raritu, mohl si užít skladbu, kterou Vega napsala ještě jako teenagerka. Průvodní slovo bylo o kapku uměřenější než při minulých návštěvách, což je také pozitivum.
Jediný kaz na jinak příjemném večeru představovala předskokanka Načeva. Bylo to sice milé setkání s dlouholetou královnou české elektronické hudby, ale jako hudební představení katastrofa. Monotónní, jako pytel se klátící umělkyně byla tak zabejčeně avantgardní, že jsme v některých skladbách viděli víc její pozadí než obličej.
Od bývalé herečky bychom očekávali přinejmenším bohatší výrazový rejstřík. To pak může zpívat sebelepší texty a její DJ škrábat desky jako o život a stejně je to na houby.
