Recenze - Proč ještě vůbec točit hudbu? Mám pocit, že album už dneska nemá žádný skutečný význam. Fyzický formát je překonaný, kompakty jsou zastaralé a vinyl je už jen nostalgická věc, stěžoval si vloni v rozhovoru pro časopis Signal To Noise americký písničkář Sufjan Stevens.
Když na konci letošních prázdnin vydal bez předchozího varování digitální balíček All Delighted People EP, zdálo se, že to s koncem éry albového formátu myslí vážně. Jak se ale nakonec ukázalo, se schizofrenní kolekcí jen dráždil posluchače: nyní přichází s monumentální novinkou The Age of Adz, která zahání i pochybnosti o údajné kreativní krizi.
Po pěti letech experimentů a hledání navázal Stevens na své písňové opusy Michigan a Illinois z první poloviny dekády. Na The Age of Adz písně pentluje elektronikou i symfonickými pasážemi do podoby všepohlcujícího barokního popu. Pod ambiciózními sonickými kurdlinkami ale znovu dýchají uhrančivé melodie. A přesto je něco jinak - po mapování každodennosti amerických velkoměst tentokrát Sufjan Stevens obrací pozornost sám k sobě, ke svým životním výhrám a prohrám.
Divný folk i křesťanství
Kategorie písničkář je pro Sufjana Stevense už dávno těsná a v jeho případě by bylo mnohem logičtější mluvit o skladateli. Jako důkaz poslouží druhá skladba stopáže Too Much, do níž Sufjan zpívá do industriálního rytmu, pípání syntezátorů, bombastických smyčcových partů, sóla na trombóny a v závěru se k němu přidá i pěvecký sbor (jen oblíbené bendžo chybí).
Při tomto výčtu by leckoho mohlo napadnout, jestli toho už není... ehm … trochu moc. Proto budiž důkazem jeho talentu, že se svými ambicemi a zvukovým arzenálem nakonec vytesá vlastně celkem „obyčejné" písničky, v nichž elektronické pazvuky dokreslují atmosféru a podtrhují silné melodické nápady.
Stevens bývá často řazen do freak-folkové vlny, volně definovaného hnutí hudebníků, kteří se v první polovině nulté dekády pustili do znovuobjevování kořenů amerického písničkářství z éry před nástupem rocku. Do jejich estetiky patřila adorace spontaneity i dětského vidění světa a také dobrovolná primitivita hudebních prostředků.
Nejvýraznější představitelé scény - harfistka Joanna Newsom, duo CocoRosie nebo kvartet Animal Collective - ale postupem času vypilovali svůj styl do originálních kříženců dřevních písňových postupů a moderní technologie. Na oceňované desce Merriweather Post Pavilion nakonec i praotcové „lesního folku" Animal Collective došli k elektronickému šamanství.
Se Sufjanem Stevensem je to ještě trochu složitější. Místo přírodního panteismu freak-folkařů vždy čerpal spíše z křesťanských mystérií a jeho druhá deska Enjoy Your Rabbit - písňový cyklus o postavách z čínského zvěrokruhu z roku 2001 - je skoro čistě elektronická. Následné majstrštyky Greetings from Michigan: The Great Lake State a hlavně Illinoise (nejlepší album dekády podle časopisu Paste) už nicméně stojí pevnýma nohama v divnofolkové eklektické estetice.
Stevens na nahrávkách prozkoumává obyčejný život současné Ameriky, její každodennost skrytou za historickými mýty. V Detroitu narozený muzikant prý původně zamýšlel natočil album o každém z padesáti amerických států, což se ovšem ukázalo jako buď a) vtip nebo b) příliš velký oříšek. Písňovou kartografii Spojených států tak zatím doplnil jen multimediálním projektem The BQE, v němž zvěčnil nechvalně známou dálnici mezi newyorskými čtvrtěmi Bronx a Queens.
Na hraně outsider artu
Freak-folkoví muzikanti mají blízko k americkému outsider artu, jehož se cítí být tak trochu pokračovatelé. Animal Collective to potvrdili, když dali na obal svého alba Feels z roku 2005 koláž z obrázků amerického klasika art brut Henryho Dargera. Novinku Sufjana Stevense pro změnu zdobí ilustrace Royal Robertsona, málo známého afro-amerického malíře z Louisiany trpícího schizofrenií.
Oproti dětinským kresbičkám Dargera, který rád obkresloval reklamní plakáty, je Robertson podstatně silnější káva. V 50. letech se prohlásil za proroka Nového Sionu a do sešitku si kreslil biblické apokalyptické vize, mořské příšery a létající talíře, z nichž přijde boží spása.
Robertsonovy kresby dobře odráží stísněnost skladeb z The Age of Adz, Stevens skrze příběhy o vlastní slabosti vlastně znovu popisuje současnou Ameriku - schizofrenii země vržené do víru pochybností a defétismu s občasnými záchvěvy euforie.
Vše vrcholí v majestátném finále závěrečné skladby Impossible Soul, pětadvacetiminutové minisymfonii, která nás provede horskou dráhou nálad. Nejprve se propadneme do zoufalství („zkouším být něčím, čím vůbec nejsem"), pak přijde stav mánie, v níž za doprovodu orchestrálního bombastu zpívá sbor chorál „Společně toho můžeme tolik dokázat / není to tak nemožné!" - a píseň pak končí v intimní kodě, kde Sufjan přiznává: „Pěkně jsme to spolu zpackali."
Je to nejspíše i smutný epitaf nad rozpadajícím se osobním vztahem a ačkoliv se nad The Age of Adz vznáší stín chaosu a šílenství, o zpackané desce nemůže být žádná řeč.
Napadá mě až souvislost s e zámořskou národní literaturou, která je posedlá termínem „velký americký román". Sufjan Stevens natočil jeho vlastní hudební verzi, desku v níž se odráží svébytná identita současných Spojených států; a zároveň je sám hlavním hrdinou.
