reklama
 
 

Stooges: Touha zkusit to znovu a stejně šíleně

4. 4. 2007 9:00
I důchodci mohou být vzteklí magoři, aniž jsou pro smích

Recenze - Kdyby to nebyla blbost, s chutí bych napsal, že tohle album mi připomíná začátky Jasné páky. Z  jedné strany by to byla pochvala tolik elektrizujícího nasazení a energie, jakési vášnivé mladické překotnosti, až stříbřitý disk praská ve švech. Z druhé strany vrtím hlavou jako bych všecky ty písničky už někdy slyšel.

Ano, trochu jako když se na abiturientském srazu po čtyřiceti letech vykládají historky porostlé mechem a ze starců se "jen pro ten dnešní den" stanou zas jurodiví hoši plní elánu. Ale vlastně proč ne?

Málem přesně čtyřicet let poté, co si prvně v garáži michiganského městysu Ann Arbor zapojil Ron Asheton kytaru do elektriky, jeho bratr Scott začal zlostně bušit do bicích a nesnesitelný rachot chtěl přebít řevem James Oterberg, z něhož se během pár měsíců vyklubal Iggy Pop, tedy čtyři dekády poté se tahle kdysi hodně divoká banda dala zas dohromady (s baskytaristou Mikem Wattem, ex-Minutemen).

S pochopitelnou nedůvěrou jsem vyslechl první singl a klesal jsem na mysli, jsou zkrátka věci, které se nedají vrátit. Po poslechu celého alba má duše zas pookřála: někdejší výhonky kytek v popelnici pomočil vzteklý pes, a ony vykvetly do černočerné krásy.

Velkou zásluhu na autentické garážové podobě nových Stooges má jistě i producent Steve Albini (Nirvana: In Utero), který vsadil na sílu tříakordových rock´n´rollových odrhovaček v tom nejbrutálnějším provedení, kde zuřícím kytarám, výhružné řežbě bicích a kupodivu pořád tak nechutně přitažlivému hlasu jen občas sekunduje saxofon vyjící jako raněná velryba.

Při skladbách jako Greedy Awful People, She Took My Money či Mexican Guy, které jako kdyby kdysi vypadly ze soupisky na legendární album Fun House, mne napadlo, že dnes už nejspíš neplatí, že klid a vyrovnání se s životem patří k pokročilému věku; že i důchodci mohou být vzteklí magoři, aniž by byli pro smích.

Když se pak Iggy ponoří do pomalejší věci (Passing Cloud), potvrzuje, proč měl kdysi u Doors nahradit Jima Morrisona.

Ne, tohle není "mediálně vděčný" návrat ani z nouze ctnost, spíš silně koncentrovaná touha zkusit to znovu a stejně šíleně.

Stooges: The Weirdness. CD, 43minut. Vydala firma Virgin (EMI), 2007.

autor: Vojtěch Lindaur | 4. 4. 2007 9:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama