Recenze - Seal byl v Čechách už několikrát a Sportovní hala na pražském Výstavišti je pro jeho hudbu jako dělaná, ať se zrovna jmenuje jak chce. Tentokrát na něj čekalo nějakých šest tisíc diváků, kteří ovšem patřili k chladnější části zdejšího obyvatelstva.
Superhvězda se proto hodně trápila, než vyvolala aspoň trochu adekvátní reakci. Možná proto jsme viděli jindy statického dvoumetrového obra, kterému obvykle stačí k úspěchu roztáhnout ruce jako perutě, jak tančí. Chlad ovšem nebyl dán Sealovým výkonem. Tak se prostě publikum někdy sejde.
S doprovodnou kapelou si jako obvykle Seal moc starostí nedělal. Bohatě mu stačí trojice bicí, basa a kytarista, který tu a tam ještě obsluhuje klávesy. V několika skladbách hrál Seal na kytaru; ale mezi námi, kdyby na ni nehrál, vyšlo by to nastejno, protože jeho hru přes dunivé beaty nebylo slyšet.
Oni i ti muzikanti byli víceméně zbyteční. Na místě je podezření, že na scéně byli především proto, aby nebyla prázdná. Z větší části se totiž jelo s podporou přednatočených groovů, rhythm tracků, samplů a klávesových ploch z mixážního pultu. Nebyl to úplný halfplayback, ale něco jako „čtvrtplayback" určitě.
Seala v tom lze pochopit. Show je postaveno jen a jen na jeho živém fascinujícím hlasu a tomu je podřízeno všechno. A má ty knoflíky se samply spouštět někdo na pódiu, jako to dělají ostatní, nebo zkušený operátor u pultu, který má ze svého místa nejlepší přehled o tom, co se zrovna děje?
Když jsme u Sealova zpěvu, podle očekávání dostál pověsti jednoho z nejlahodnějších chrapláků ve světovém showbyznysu. Kdo ho slyšel v Praze před čtyřmi roky na akustickém turné, určitě tentokrát zpěváka obdivoval, jak s hlasitým rockově-tanečním doprovodem umí svůj projev proměnit.
Protože v hutném zvuku není prostor na finesy a kudrlinky, rozhoduje přímočarost a energie. Seal ji do svého hlasu dokázal přenést stejně dobře jako předtím na akustickém show vroucnost. Rockový Seal ale je tím pádem mnohem chudší pochoutkou pro labužníky, kteří si užívají každý detail jeho zpěvu.
Přesto se v obou hlavních lyrických kouscích Love Divine a Kiss From The Rose našel dostatek prostoru ke chvílím hlasového čarování. Zvláště efektní coda v Love Divine, možná nejkrásnější písni, kterou kdy napsal, prohřála srdce publika hlubokým prožitkem. Kvůli takové chvíli člověk uvěří, že když na konci show volá do publika česky slovo láska, myslí to doopravdy.
Po několika koncertních setkáních se Sealem se tentokrát zdálo, že jeho hlas lehce nabyl chraptivějších barev. Dojem ale může vznikat také tím, že jeho současný koncertní repertoár je zvukově o kapku ostřejší a usilovnější než dřív, takže v jeho kontextu zákonitě působí trochu syrověji než dřív.
Řízný Seal? Ano, dá se to tak říct. Hned prvním singlem Killer v roce 1990 totiž definoval svůj typický sound s dominujícím základním beatem, připomínajícím spíš snaživé pochodové tempo než tanec. I když se ho občas v průběhu celé kariéry pod vedením producenta Trevora Horna pokoušel zbavit, na zatím aktuální desce Systém se k němu spolu s novým guru Stuartem Pricem vrátil.
A když nové skladby ze Systemu vložil do svého programu, vznikly tři pětadvacetiminutové bloky zhruba stejného energického tempa, které se nezadržitelně valí dopředu jako tank, odděleny od sebe zmíněnými nezaměnitelnými ploužáky.
Mimo jiné se tím snadno roztleskává sál. Raz-dva, raz-dva, každý se bezchybně chytne, na tom se nedá nic zkazit ani v zemích, jejichž obyvatelé nemají smysl pro rytmus.
Jako podívaná byl Sealův koncert poměrně skromný, ale vkusný. Pár zadních projekcí a hodně světel, ke konci nepříjemně ostrých, ale odpovídajících úderným groovům doprovodu.
Koncert začal přesně v devět a skončil přesně po devadesáti minutách zbytečně dlouhou verzí Bring It On. K úžasu všech Seal nepřidával, takže vznikl dráždivý dojem něčeho neúplného a neukončeného. Publikum odcházelo s dojmem, že něco chybělo. Spíš to ale bylo Don´t Cry nebo Fly Like An Eagle než zpívající Heidi Klum, s níž už týden předem vyhrožovaly české bulváry.
