Recenze - Hlavním charakteristickým tagem britské skupiny The Horrors je jinakost, odlišnost. Snaha jakkoliv je zařazovat v rámci současné hudební popkultury bude proto vždy selhávat.
Nejlepším argumentem pro tuto vykořeněnost ale bude právě pokus o jejich lokalizování do mantinelů jednotlivých kontextů. I když vlastně neúspěšný.
Vyvrhelové kytarového revivalu
Jako nejpřirozenější se vždy jevilo mluvit o The Horrors jako o plakátovém zástupci posledního britského kytarového revivalu; jako o jedné z kapel, které po roce 2001 znovuobjevily svůdnou krásu ušpiněné (nejen) post-punkové hudby. Další podobné skupiny se jmenují například Bloc Party, Franz Ferdinand, nebo The Rakes.
V rámci množiny těchto v minulosti hodně a v současné době stále méně populárních interpretů však The Horrors působí jako vyvrhelové; zlobiví, nevychovaní odrostlí spratci, již odmítají respektovat pravidla, kterými se daná scéna řídí.
Filozofie devíti z deseti britských kapel poslední dekády zní: „Pokud jsi s něčím uspěl, zopakuj co nejrychleji stejný model znovu“. Motto The Horrors je v podstatě opačné: „Každé naše nové album rozhodně musí znít jinak než jakékoliv předchozí“.
Další výraznou odlišností je pak seznam interpretů, na které jejich zvuk otevřeně odkazuje jako na zdroj inspirace. Nejsou to - jak je u britských kytarovek běžné - The Clash, The Beatles, The Rolling Stones, The Kinks či Sex Pistols; The Horrors se už od dob svého debutu zajímají spíše o krev The Cramps, Birthday Party, The Sonics, Suicide nebo třeba Sparks. Nevzhlížejí tedy k typicky britskému elegantnímu melodickému rock'n'rollu, hudba jejich vzorů je mnohem temnější, destruktivnější, vyhraněnější, zlejší.
Budeme-li o The Horrors přemýšlet v širším kontextu, zjistíme, že žádná jiná kapela, která by je mohla plně alternovat, v současnosti nehraje. Následující text se proto pokusí vysvětlit jejich výjimečnost. Budete-li mít pocit, že recenze charakterizuje The Horrors až příliš obecně, vezměte na vědomí, že tímto způsobem současně promlouvá o tom, co definuje každé jejich jednotlivé album; včetně toho aktuálního Luminous.
Z hipsterské diskotéky
Přestože žádný ze zvuků, které využívají, The Horrors nevymysleli jako první, přestože žádná z jejich melodií není úplně původní, je jejich hudba intenzivně ozvláštňující. Klidně řekněme inovativní.
Na svém debutu Strange House podali post-punk, který v minulosti zhudebnil osobnostní rozklad a sebedestrukci, jako playlist hipsterské diskotéky. Aktuální album Luminous sice těží ze syntezátorových motivů osmdesátých let - symbolu laciné a pokleslé dekadence vkusu -, ale ve výsledku je především manifestem detailně promyšleného a velmi elitářského psychedelického hudebního stylu.
Každý vypůjčený motiv ve zvuku The Horrors plní úplně jinou funkci, než jakou měl ve zvuku nahrávek, které je inspirovaly. Právě z tohoto důvodu jsou alba The Horrors plně originální. Tato změna kontextu probíhá zejména na emocionální úrovni. Jejich album, které inspirovala agrese, může být neškodně rozjuchané, stejně jako nevázanou hudební zábavu dokážou změnit do oparu stísněné halucinace.
Středem každého alba The Horrors je vyhraněný koncept, který musí být dodržen; ambice rozmanitosti jim je maximálně vzdálená. Jejich desky tak do uceleného tvaru svazují jednolité nálady a využívané hudební estetiky.
Poslouchat jakoukoliv desku The Horrors je jako upadnout do snu a probudit se až s dozněním posledního tónu. Ano, až tak silnou a sugestivní atmosféru jejich kolekce mají. Homogenní charakter jejich alb je pak největším kladem. Posluchač díky nim nemusí utrácet peníze za psychedelické drogy; postačí mu desky The Horrors.
Krása zvuku nade vše
Přestože jsou alba The Horrors výpovědí, nedozvíte se nic o reálně prožívaných emocích, nebo dokonce světonázorech členů této kapely; místo toho budete ve velmi intenzivní formě informováni o jejich cítění zvuku jakožto manipulativního média.
Alba The Horrors jsou tak pečlivě konstruovanou estetickou zprávou. Jejich desky jako by vždy modulovaly „nejkrásnější možné album svého žánru“. Texty, jaké zpívají na svých jednotlivých nahrávkách, pak tedy mají přímo sloužit tomuto tvůrčímu konceptu, než aby byly výtahem prožívaných stavů jejich duše. Toto však v žádném případě neznamená, že by posluchač měl nabýt dojmu, že poslouchá chladnou, akademicky konstruovanou hudbu.
Každé album The Horrors zní odlišně, což ale neznamená, že by se kapela radikálně vyvíjela a umělecky posouvala. Jinakost je totiž založena na volbě pokaždé jiné hudební estetiky, jiného zvukového designu.
Přestože už od dob druhého alba Primary Colours skládají písně velmi podobným způsobem, pokaždé je oblečou do jiného outfitu. Právě z toho důvodu můžou mít jejich fanoušci pocit, že se kapela neustále proměňuje. Progres desek The Horrors je tedy zvukový, nikoliv kompoziční. To, že jsou kapelou neustálého vývoje, je malá lež, které je příjemné uvěřit.
Osmdesátkový pop prohnaný garáží
Budeme-li sledovat vývoj estetických voleb The Horrors v rámci jejich kompletní diskografie, získáme pocit, že od hudby plné ostnů a hrubosti kapela směřuje k hladivé, snové a mnohem více popové tvorbě. Dokladem toho je nejnovější deska Luminous, jejíž zvuk se pokouší znovu definovat pop osmdesátých let.
Budeme-li sledovat vývoj estetických voleb The Horrors v rámci jejich kompletní diskografie, získáme pocit, že od hudby plné ostnů a hrubosti kapela směřuje k hladivé, snové a mnohem více popové tvorbě. Dokladem toho je nejnovější deska Luminous, jejíž zvuk se pokuší znovu definovat pop osmdesátých let.
The Horrors chtějí zachovat jeho chytlavost, možná dokonce lacinost, ale udělat ho hutnějším, vkusnějším, stylovějším; podat ho ve vizi garážové post-punkové skupiny.
Novinka The Horrors je často kritizována jako tvůrčí úpadek. Její kritici rádi říkají: „No, prostě na téhle desce zní hůř než dřív.“ Přestože je tento argument pravdivý, zapomíná na to, z jakých surovin je kolekce Luminous smontována. Můžete být jakkoliv invenční, ale pokud děláte album inspirované Eurythmics nebo jinými osmdesátkovými zrůdičkami, nikdy nebudete znít tak fajnově, jako když svůj zvuk stavíte z fascinace z nahrávek Joy Division nebo The Stooges.
Album Luminous lze vnímat jako velice podnětný „estetický konflikt“. Písně této desky jsou pak prostorem pro souboje „poklesle chytlavého popu“ s „umělecky působícím post-punkem“. Z jedné strany na posluchače útočí vtíravé syntezátory, z druhé pak minimalisticky tvrdé a úderné kytarové riffy. Tyto boje jsou pak inscenovány v ne úplně krátkých stopážích, které podporují psychedelický efekt skladeb.
Teze, že čtvrtá deska The Horrors trpí úbytkem silných hudebních motivů a nápadů, už však bude pravdivá. Tento úpadek však není natolik intenzivní, aby to kapelu výrazně degradovalo. Jestliže jejich druhé album bylo jedním z nejdůležitějších kytarových v rámci dekády, třetí bylo pouze vynikající a aktuální čtvrté je pak stále silným žánrovým nadprůměrem.
Tento závěr je však také podkladem pro tvrzení, že na novince The Horrors je vlastně mnohem zajímavější její koncept než jeho konkrétní naplnění. Do podobného rozporu se tato kapela na svých dvou předchozích deskách nedostala.
Dokončená transformace
Jedno z ozvláštnění, která album Luminous do tvorby The Horrors přináší, je určitá proměna přístupu k tvorbě. Ze všech minulých alb byla cítit mnohem větší vášeň, nadšení, osobní zaujetí; to, že se kapela nechala nahráváním nových písní strhnout. Aktuální skladby mohou budit dojem, jako by The Horrors chtěli mít nad svou tvorbou mnohem větší přehled; držet si určitý odstup, nenechat se pohltit.
Jev, kdy se z entuziasmem zmítaných mladíků stávají racionálněji tvořící muzikanti, není neobvyklý, ani nemusí být nutně negativní. The Horrors se tomuto stadiu navíc každým svým albem částečně přibližovali; Luminous pak transformaci potvrdilo a dokončilo.
Pozitivem určitě je, že kapela Farrise Badwana z této proměny dokáže těžit. Jejich nové album je plné něčeho, co se často označuje jako „muzikálnost a čirá radost ze skládání a nahrávání hudby“.
Co to konkrétně znamená? Každá jednotlivost má na albu své účelně vybrané místo, The Horrors se mění z kapely, která svými alby zabíjí, ve skupinu, která si své desky „do detailu vymazlí“.
Až obrečíte smrt punkerů, uznáte, že The Horrors jsou jedni z těch, kteří dospívání víceméně zvládají. A to je dost k tomu, abyste je neodepsali.
The Horrors: Luminous. XL, 2014, celkový čas 51:34.
