Recenze - Co je klíčové, typické a charakteristické pro populární hudbu 21. století? Zvuky v naší éře zůstávají stejné, bereme si je z minulosti, recyklujeme je, uvádíme do jiných kontextů, ale jako takové je neměníme.
Co se však změnilo, jsou kulturní významy zvuků. Metalový riff už dávno nemusí znamenat metalovou touhu strašit, stejně tak disco klávesy přestaly být zatížené úlisnou vzpomínkou na osmdesátá léta. Je to vlastně podobné, jako kdyby se slovo "kšanda", kterým se dříve myslelo "šle", najednou začalo používat pro "přestupný rok". Není v tom nic logického, pouze jsme byli vysvobozeni z dosavadních zvyklostí v používání zvukových klišé.
Co jiného ale taky čekat v době, kdy nejprodávanější - ergo nejkonformnější a kreativně stagnující - kapela si z nějakého důvodu udržuje nálepku "punk". Řeč je o Green Day. Zatímco interpreti, kteří se dlouhodobě skutečně pohybují v nezávislých strukturách - např. Chicks on Speed - zase nedají dopustit na "zvuk" elektropopu. Hotové bloudění orientačního běžce.
Do takto nepřehledného terénu vstupuje debut Victorie Hesketh - neboli Little Boots - kterou pro letošek vyhodnotila anketa BBC Sound of 2009 nejnadějnějším interpretem.
A pochopitelně: první otázka, která po poslechu alba Hands následuje, zní: Co je sakra na tomhle rozhlasově přátelském popu v linii jdoucí od Kylie Minogue přes Spice Girls až k Sugababes tak zvláštního? To už jsme jako všichni zdegenerovali?
Už samotný způsob vzniku je zvláštní. Poté, co rozpustila kapelu Dead Disco, se z Victorie Hesketh stala průkopnice kutilského DIY, které dokázalo vychytat spojení mezi digitálními technologiemi a podvědomou lidskou touhou po nedokonalosti.
Vrátila se do domu svých rodičů, kde v bývalém dětském pokojíku před zapnutou webkamerou pouze za doprovodu klavíru a nové trendy hračičky - elektronického nástroje s dotykovou obrazovkou Tenori-on - natáčela coververze tak nesourodých interpretů jako Wham, MGMT nebo Girls Aloud a posílala je na svůj YouTube kanál.
Z jejích videí se staly okamžitě internetové hity. Jako kdyby strhla masku glamouru a zbavila pop songy pop idolů, což je něco, co se tak docela nesluší. Jako kdybyste rozhodli vydávat Vogue na cyklostylu.
A i když je debut Hands plný skladeb, které by snesly standardní Kylie-Spice-Aloud aranže, producentům Gregu Kurstinovi a Joe Goddardovi (Hot Chip) se podařilo udržet Victorii na téhle domácké úrovni.
Pokud ve skladbě Stuck on Repeat zpívá o tom, že se nemůže vymanit z područí rytmu, tak ta asociace není úplně na taneční sál, ale na domácí hi-fi soupravu, v které začalo přeskakovat cédéčko.
Jako návaznost na časy, kdy synthpop byl žánr, v němž se ještě dalo leccos objevovat, pak zase působí duet Symmetry s Philipem Oakeym - leaderem Human League.
| Čtěte také: Sound of 2009: Letošní rok bude synthpopový Hot Chip jsou nesmělí, ale léčí se |
Daly by se klidně načrtnout spojitosti s finanční krizí, ale nový pop vynalezený britskými zpěvačkami jako Kate Nash nebo Lily Allen, v jejichž stopách si Little Boots vykračuje, se vyznačuje svépomocí, kutilstvím a skromností, což jsou všechno koncepty jdoucí proti klasické mašinérii "výroby" popových hvězd.
Sice drtivou většinu věcí nezvládnete vyprodukovat tak precizně, jako kdybyste měli team, který stojí za Madonnou nebo Britney Spears, ale díky hračkám typu Tenori-On nebo aplikaci GarageBand se svépomocí dopracujete k tvaru, který není ostuda prezentovat.
V bonusovém tracku Broken Heart Little Boots zpívá pouze za doprovodu piána: "Nepotřebuju pomoc, stačí mi jen moje ruce." Nejenže ta věta dala jejímu albu název, ale dá se stále brát i jako manifest.
Manifest toho, že můžete dělat pop, co zní jako pop, je chytlavý jako pop, ale podstatou nemá s popem nic společného.
Little Boots: Hands. CD. 49 minut, vydala firma Sixsevenine / Warner Music 2009.
