reklama
 
 

Recenze: Hlavní hvězda Colours působila na city, Anohni při koncertu promítala tváře plačících žen

17. 7. 2016 11:11
V pátek na festivalu Colours of Ostrava vystoupila zpěvačka Anohni. Hlavní hvězda letošního ročníku, dříve známá jako zpěvák Antony Hegarty, se dvěma dýdžeji uvedla skladby z letošní politické desky Hopelessness. Byl to velký útok na city - hlasem i obrazem.

Pokud se o loňském vystoupení zpěvačky Björk na Colours of Ostrava debatovalo v tom smyslu, zda nepatří spíš do komorního sálu než na venkovní festival, letošní koncert pěvkyně Anohni byl dvakrát tak radikální. Otázka v pátek večer nezněla, jestli hlavní hvězdu letošních Colours přesunout do sálu, nýbrž zda by neměla viset na zdi v umělecké galerii.

Transgenderová pěvkyně Anohni, která získala hudební cenu Mercury Prize a na ostravském festivalu před čtyřmi lety vystoupila ještě jako mužský zpěvák Antony Hegarty, prošla nejen změnou pohlaví. Také své akustické, převážně klavírní písně o samotě, přírodě či lásce na letošní desce Hopelessness vyměnila za elektronickou popovou muziku o dronech, terorismu či globálním oteplování.

Anohni se v posledních letech věnovala výtvarnému umění - před čtyřmi roky uspořádala výstavu v Los Angeles a příští týden zahájí další v německém městě Bielefeld. Také její páteční koncert na Colours nebyl koncertem v tradičním slova smyslu: chyběli na něm hudebníci, zahalenou zpěvačku nesnímaly kamery, to podstatné se odehrávalo na obřím projekčním plátně.

Anohni k tomuto umění, přesněji možná umělecké performanci, nejspíš dospěla, protože chce publiku předat své vidění světa: názory na jadernou energii, klimatické změny, korporace, válku.

Nemá smysl namítat, že ve spoustě písní Anohni tyto složité problémy zjednodušuje a vytrhává z kontextu. Anohni není novinářka ani politička - popisuje to vše jako celek, "všechny nemoci světa", které souvisejí jedna s druhou. Její ostravská show měla jediný cíl: zapůsobit na emoce, vyvolat empatii, prostě s divákem zacloumat.

S výjimkou úvodní titulní skladby Hopelessness, kterou zpívala ze zákulisí, Anohni celý koncert stála na ostravském pódiu - ale záměrně na sebe neupozorňovala. Byla od hlavy k patě schovaná pod černým pláštěm, po celou dobu z tváře nesundala černý závoj, jedinkrát na ni nesvítily reflektory.

Když se z pódia začal valit kouřit, v blikajících modrých světlech se jako černá polednice vynořovala z tmy a zase mizela.

Při zpěvu gestikulovala rukama, ve dvou písních na pódiu dokonce ležela, ale to hlavní udělala na konci: došla až pod projekční plátno a zlehka se ho dotkla.

Podstatou této performance totiž je, že divák sleduje nikoliv zpěvačku, nýbrž plátno. Už čtvrthodinu před začátkem koncertu se na obrazovce v nekonečné černobílé smyčce svíjí tančící modelka Naomi Campbellová oblečená jen v kozačkách a spodním prádle. Provádí stále tytéž pohyby, až se divákovi její tělo okouká a začne v obraze hledat to nejzajímavější - tvář. A tento "oční kontakt" se pak udržuje po celý koncert.

Počínaje druhou skladbou modelku Campbellovou na plátně střídají projekce dalších žen - černých, bílých, hispánských, indiánských, mladých, starých. Jde převážně o výtvarnice působící v New Yorku, kde žije také Anohni - divák mohl rozpoznat například íránskou umělkyni Shirin Neshatovou nebo tanečnici Johannu Constantinovou, zde s nánosem makeupu připomínajícím zkrvavenou tvář.

Ale totožnost těch žen je druhotná: kamera je všechny zabírá stejně, od ramen nahoru, v detailech se soustředí na jejich oči a ústa, sleduje, jak ženy odříkávají slova Anohniných písní.

Tváře jsou v klipech nasvícené tak, aby se jim leskly oči - a všechny klipy jsou natočené tak, aby se divák do těch očí díval. Je to banální trik, ale žen je dvacet, každá má jiný, bohatý výraz a každá během skladby zoufá, naříká a hlavně pláče.

Těžko se od toho přívalu slz a emocí odtrhují oči a ještě hůř si od něj divák udržuje distanc. Dívá-li se dost dlouho, dříve nebo později to s ním "uvnitř pohne".

V kotli pod pódiem během koncertu zaznívala otázka, jestli se to celé nepouští z playbacku. Nepouští - od toho jsou na scéně, rovněž schovaní v kápích, vyhledávaný producent elektronické hudby Oneohtrix Point Never a Christopher Elms, známý například jako spolupracovník Björk.

Stojí za laptopy, samplery a syntetizátory, z nichž třeba ve skladbě 4 Degrees pouští i celou nahranou dechovou sekci, ale beaty - těžkopádné, dlouhoznějící, kromě závěrečného hitu Drone Bomb Me spíš umělecké zvuky než taneční rytmy - vytvářejí naživo.

Především ale naživo zpívá Anohni: sytým, lehce nasládlým kontratenorem, jenž je mohutný jako hlas operních zpěváků a po celý koncert bravurně kontrolovaný. Kdo má naposlouchanou desku Hopelessness, mohl například postřehnout, že v písni zvané Obama si Anohni nechala pustit studiovou hlasovou stopu - zpívanou v hlubokém rejstříku - a naživo slova opakovala výš, ale to nebylo podstatné.

Anohni, silně využívající vibrata, především umí každou slabiku procítit v nesmírných nuancích: zabarvuje slova emocemi, které posluchač registruje a spojuje si je s tvářemi žen na plátně, jež v něm vyvolávají další odezvu.

Je to celé velký útok na diváka: na někoho možná příliš opulentní, na jiného vyděračský, na dalšího příliš umělecký. Ale působí velmi silně. Anohniny texty o příkořích světa s leckým nemusí hnout - ale odejít z jejího koncertu nepohnut v Ostravě nešlo.

autor: Daniel Konrád | 17. 7. 2016 11:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama