Recenze: Iron Maiden v Praze trápil horší zvuk, metalové pekelníky podrželo výborné publikum

Boris Hokr Boris Hokr
6. 7. 2016 7:32
Anglická kapela Iron Maiden zahrála v úterý večer v pražském Edenu, kam se přišlo podívat 28 tisíc lidí. „Koncert Iron Maiden byl především velkou uvolněnou zábavou a potvrzením, že aspoň na nich je – dokud kytary zvoní, vítr duje a vlasy vějí – svět pořád ještě v pořádku navzdory všem hrůzám noci a podsvětí,“ píše Boris Hokr.
Iron Maiden
Iron Maiden | Foto: ČTK

Pěkně se nám to sešlo – britská heavy metalová legenda Iron Maiden se v rámci turné nazvaném po zatím poslední řadovce Books of Souls vrátila do Čech den po té, co v jistém obskurním plzeňském nakladatelství vyšly vágní výpisky texaského profesora Howarda z von Junztovy okultistické bible Nevýslovné kulty (Unaussprechlichen Kulten). Pokud se v této Černé knize aspoň zběžně orientujete, museli jste se v Edenu v Synot Tip Areně cítit jako doma.

Iron Maiden totiž rozhodně nezapomínají na svou stylizaci do pulpového hororu a intro s letadlem zříceným kdesi v džungli plné probouzejícíh se pralidských sil, stejně jako podoba pódia stylizovaná do podoby zapomenutého kvaziaztéckého zikkuratu hrály i tentokrát velkou roli.

Na začátek ostatně vystupoval zpěvák Bruce Dickinson v pozici kněze v jeho zadní (horní) části, zatímco kapela spustila pěkně zostra v přední (spodní). Že mají „Mejdni“ propracovanou show, to je obecně známo, ale stejně je to třeba znovu vypíchnout.

Především proto, že jakkoliv sebevětší tato show byla, ani na jednu vteřinu ji muzikanti nepoužili jako berličku. Když se na scéně objevil maskot Eddie s kamennou obětní sekerkou, bylo to hravé, ale nenarušilo to výkon nikoho ze zúčastněných; byl to prostě vtipný bonus – stejně jako třeba když „bral“ Dickinson v závěru kytaristovi stojan...

A jakákoliv projekce, plátno s typicky maidenovskými motivy (která mimochodem úplně lákají k nějaké divadelní hře... nebo aspoň přirovnání, ovšem veskrze v dobrém, k metalové operetě – třeba při Tears of a Clown) i sebevětší gejzíry plamenů vždy buď jen letmo nahodily atmosféru, náladu či odkázaly k nějaké epoše v dějinách kapely, nebo v případě té pyrotechniky zdařile podtrhávaly riffy a gradaci písní. To hlavní si však prostě pěkně postaru odedřely hvězdy večera.

A to navzdory skutečnosti, že zvukově to tentokrát nebylo jejich úplně nejlepší pražské představení. Problém byl především ve zpěvu, který během prvních písní prostě se vzrůstající vzdáleností od pódia splýval v jednolitou masu, z níž jen občas vypadlo rozeznatelné slovíčko. Pokud se tedy někdo orientoval v písních primárně podle textů, mohl mít problém. Naštěstí takových bylo na koncertě – soudě podle nadšených reakcí na v podstatě každou položku setlistu – pramálo.

Přesto to zamrzí; o to víc, že Dickinson evidentně do zpěvu dával všechno, co v něm bylo. Minimálně první čtvrtinu koncertu tak ale z hlediska napojení publika na hudbu táhly spíš než zpěvák známé riffy a často si lidé začali texty broukat i bez vyzvání sami od sebe (a pro sebe).

Bylo prostě znát, že publikum má naposloucháno a naučeno. A když došlo na klasiku The Trooper, provázenou pořádnou vlajkoslávou, kdy burácel celý Eden, včetně například cca čtyřletého hošíka, co evidentně ještě úplně nezvládal všechny hlásky (ale o to víc byl nadrženější na Eddieho), bylo jasné, že „Pražané svým Mejdnům rozumějí“ a mají je sakra rádi. Během Fear of the Dark už to bylo vyloženě na husí kůži, která nevymizela až do konce koncertu. Takhle má vypadat spojení publika s interprety.

A bylo o to silnější, s oč větší lehkostí vládl na pódiu Dickinson mimo zpěv. Jakkoliv nakonec nebyla horní část pódia využita bezezbytku, rozhodně naběhal zpěvák pěkných pár kilometrů, škádlil a hecoval parťáky... A především skvěle komunikoval s fanoušky. Na úvod si tak třeba zarozjímal nad stářím části koncertního materiálu a dokázal, že by si klidně mohl střihnout nějaké to stand up vystoupení.

Jindy pobíhal po pódiu s plyšákem, který se mezi všemi těmi nakreslenými zombíky, démony, sošnými rohatci (aneb skvělý doplněk ke slavné mu hitu The Number of the Beast) a řádně metalově ohozenými pány musel cítit skutečně všelijak. Své kouzlo ale měl i kus odzpívaný v opičí masce a především pak samotný závěr...

… kdy Dickinson provedl rychlou rekognoskaci národnostního složení návštěvníků koncertu, které vedlo ke konstatování, že hudba opravdu spojuje. A jakkoliv to může nezasvěceným pozorovatelům zvenčí připadat zvláštní, tak opravdu málokdy se poštěstí být součástí pohodovější a pozitivnější skupiny lidí než právě na koncertě kapely, kde na vás shlíží většinu času aspoň jeden démon nebo nemrtvý a burácí do toho nejen kytary, ale i plameny.

Koncert Iron Maiden tak byl především velkou uvolněnou zábavou a potvrzením, že aspoň na nich je – dokud kytary zvoní, vítr duje a vlasy vějí – svět pořád ještě v pořádku navzdory všem hrůzám noci a podsvětí.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Počítačovou síť radnice Prahy 3 napadl virus, úřad bude uzavřený

Počítačovou síť radnice Prahy 3 napadl virus. Lidé se tak nemohli s úřadem elektronicky spojit. Technici městské části stále pracují na nápravě, radnice bude kvůli tomu bude ve středu uzavřena. Vyplývá to z informací na facebooku Prahy 3, na které upozornil server Computerworld. Radnice vyzvala občany, aby místo e-mailů zatím raději s úřadem komunikovali po telefonu.

před 5 hodinami

Hokejista Edmontonu je kvůli krvácení do mozku v kómatu

Hokejista Edmontonu Colby Cave skončil kvůli krvácení do mozku na jednotce intenzivní péče. Lékaři v nemocnici v Torontu museli pětadvacetiletého útočníka uvést do umělého spánku. Informovali o tom zástupci klubu na sociálních sítích.

Před přerušením sezony odehrál Cave v NHL jedenáct zápasů za Oilers, na farmě v AHL nastoupil ke 44 duelům. Celkem má v NHL v dresu Bostonu, který ho v roce 2015 angažoval jako nedraftovaného hráče, a Edmontonu na kontě 67 utkání. Do statistik si zapsal devět bodů za čtyři góly a pět asistencí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy