Za hudbu extrémní, mezní, skoro neproveditelnou bývají označovány Kafkovy fragmenty, čtyřicet krátkých hudebních úryvků, "větiček" pro housle a soprán.

Jsou monumentálně měňavé co do tempa i temperamentu. Housle a hlas se potkávají a zase rozchází. Jednou jdou proti sobě, pak se podepřou. Vyjadřují různé emoce, některé zakřičí, jiné jen naznačí. Strhnou pozornost a po pár vteřinách mizí.

Kafkovy fragmenty, své nejdelší dílo pro hlas, takto před více než třiceti lety vytvořil nejznámější žijící maďarský skladatel György Kurtág. Teprve včera prvně zazněly v Praze, pěvkyně Iva Bittová a houslistka Hana Kotková je provedly příznačně ve vyprodaném kostelu svatého Šimona a Judy na rohu Dušní ulice, neboť poblíž Franz Kafka krátce žil a dodnes ho tu připomíná pomník od sochaře Jaroslava Róny.

Nejdřív k předloze: Kurtág si v průběhu 80. let minulého století zapisoval, co ho zaujalo v Kafkových povídkách, denících či dopisech adresovaných Mileně Jesenské. Na přeskáčku zhudebnil mnoho známých aforismů, například "V boji mezi tebou a světem sekunduj světu", popřípadě Kafkův citát o koitu, jenž zlidověl jako "Sex je trest za lásku".

Některé z aforismů mají duchovní a filozofický rozměr, jiné zachycují absurditu či paradox, další jsou třeba jen vtipné. Skladatel váhal, kam které zařadit, pořadí cyklu měnil ještě po světové premiéře roku 1987.

Nezměnil však to, že krátké útvary jdou rychle za sebou, každá na jiné téma, a proto také hudba rapidně mění tvar. Na malých plochách housle i soprán projevují širokou škálu výrazů.

Pro představu: zazní pasáž připomínající tango nebo motiv s ozdobnou technikou melismatu evokující tradiční židovskou muziku. Pak soprán na pět vteřin "zešílí", extaticky zapěje nepředvídatelnou řadu not a následující fragment už je zase v intimní poloze, až snově souzní s houslemi.

Ukázka z pařížského provedení Kafkových fragmentů. Zpívá Salome Kammerová, hraje Carolin Widmannová.

Takové kontrasty vyžadují neustálé vypětí a vyzní jen při maximální virtuozitě interpretů. Zvlášť náročný je part, který v úterý hrála houslistka Hana Kotková. Musela se pohybovat v nepravidelných rytmech, hbitě střídat dvojhmaty, používat hektické smyky, v sedmiminutové prostřední pasáži pracovat se čtvrttóny.

Několikrát během večera Kotková sahala po druhých, přeladěných houslích, jak Kurtág nařídil v partituře. A na druhé straně jeviště měla připravený "nekonečný pult", tedy čtyři stojany s notami rozloženými vedle sebe. Přišly vhod ve dvou delších fragmentech, kde by interpretka při hraní nestíhala obracet listy.

Výkon to byl mimořádný a Kotková, ve Švýcarsku žijící laureátka Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, naplno zúročila, že soudobé hudbě se věnuje vytrvale - v Praze před lety hrála Stevea Reicha, v Americe provedla houslový koncert Mortona Feldmana, na loňských Ostravských dnech nové hudby pro změnu houslový koncert Itala Salvatora Sciarrina.

Čím dál větší pozornost ale moderní tvorbě věnuje také Iva Bittová. V Česku je stále zafixovaná jako osobnost takzvané brněnské alternativy, byť v uplynulých letech zpívala lidové písně Luciana Beria, Schnittkeho faustovskou kantátu či Schönbergovu skladbu Pierrot Lunaire užívající intonovanou mluvu. Nejasná hranice mezi řečí a zpěvem je blízká také Kafkovým fragmentům.

Text zpívaný v němčině György Kurtág upravil pro operní soprán, avšak jako by byl dělaný pro Bittovou. Není v něm prostor pro improvizaci, jíž se pěvkyně celoživotně věnuje, zato povzbuzuje expresivitu, přímo si říká o to, aby jej uchopila silná osobnost.

Iva Bittová a Hana Kotková při úterním provedení Kafkových fragmentů. | Foto: Petr Dyrc

Bittová tak během úterního večera použila svůj operní hlas, tenčí "myší" hlásek, své ptačí štěbetání, všechny výrazové rejstříky od toho nejsoustředěnějšího - zašeptané "Úkryty" na konci třetího fragmentu - po ten nejvypjatější.

Vrchol přišel v závěru první části, kde Bittová německy několikrát opakovala "Nic podobného". Musela u toho hystericky zapištět, zamňoukat, zavýt, či co to bylo. Pěvkyně u toho rukou dělala gesto, jako by slova brala a házela přes rameno. Zvuk ale posluchači utkvěl, byl až prenatální, jako nějaký "prvotní křik". Nesmírně působivé.

Však se Bittová důkladně připravovala. Zná jevištní adaptaci Kafkových fragmentů, kterou v newyorské Carnegie Hall před lety připravil divadelní režisér Peter Sellars. A některé fragmenty pěvkyně nastudovala i na housle, jen hrát a zpívat zároveň si je zatím netroufá - technicky vzato to beztak půjde jen u některých.

Dobře si také Bittová zvolila, koho doprovodit. S Hanou Kotkovou jsou kamarádky z dětství, byť společně vystupují teprve v posledních letech - začaly provedením Bartókových 44 duetů pro housle v australském Sydney.

Náznak nějaké Bartókovy lidovosti lze tu a tam slyšet také v Kafkových fragmentech. Ty jsou ale jinak typem hudby, na niž člověk asi musí přijít vhodně naladěn či otevřen. Slovům těžko rozumět, hudba vyžaduje soustředění, nepřipraveného může zaskočit.

Publikum u svatého Šimona a Judy to neslo statečně: v přestávkách mezi větičkami bylo občas slyšet sténání, tu a tam někdo odešel, ale to je v Praze u soudobé hudby běžné i na koncertech České filharmonie.

Kdo zůstal, postupně žasl nad tou mírou představivosti - autorské u Kurtága, interpretační u Bittové a Kotkové.

Kafkovy fragmenty jsou možná "mezní hudbou", ale jsou pro každého: protože za těmi tóny, tím pocitovým vkladem, výtrysky energie a síly je člověk. V textové předloze přemýšlející, pochybující, tápající či usměvavý, v Kurtágově adaptaci hnaný do extrémních poloh, stavěný do kontrastů, ale o to zřetelnější.

Vlastně je to pocta různorodosti, individualitě, lidské povaze, vůbec existenci - všeho, co dělá člověka člověkem.