Recenze - Bývaly časy, kdy kapely k cestě na vrchol potřebovaly pár let a několik studiových alb. Ve zrychleném provozu současného popu na budování kariéry není čas: většina muzikantů dostane šanci jen jednou. A ti, kteří s debutem zabodují, pak stojí před nevábnou perspektivou - cesta z čísla jedna už může vést jen dolů.
Symbolem nových pořádků v hudebním průmyslu jsou sheffieldští Arctic Monkeys, jejichž tryskovému vzestupu na vrchol pomohl poprask ve virtuální světě, který z nich udělal hvězdy ještě předtím, než vůbec vydali první singl. Album Whatever People Say I Am, That's What I'm Not se pak v lednu 2006 stalo nejrychleji prodávaným britským debutem všech dob. Kam se odtud mohlo vydat kvarteto kluků, kterým v době vydání alba vesměs ještě nebylo dvacet?
Na čtvrté desce Suck It and See pokračuje souboj Arctic Monkeys s neúprosnými zákony rychlé spotřeby nových idolů i vlastního autorského vyhasnutí. Po hutných riffech "pouštního" alba Humbug nahraného v Kalifornii v produkci Joshe Hommeho (Queens Of The Stone Age) se přesunuli do Los Angeles, kde nahráli možná posluchačsky nejpřístupnější desku.
Kritika od Hitlera
Narozdíl od The Libertines, dalších oslavovaných spasitelů britského rocku z poloviny dekády, ustáli Arctic Monkeys tlak rychlé slávy a zůstávají oběma nohama na zemi. Druhé album Favourite Worst Nightmare (2007) se těšilo slušným prodejům a třetí Humbug (2009) alespoň objevil v kapele nečekaný talent pro psychedelický rock amerického střihu.
Skoro by se až zdálo, že se jim v této škatulce zalíbilo - novou desku v březnu propagovala skladba Brick By Brick postavená na jednoduchém rockovém riffu a stokrát omletých sloganech (I wanna steal your soul/ I wanna rock and roll). Frontman kapely Alex Turner poprvé pustil k mikrofonu bubeníka Matt Helderse a plytkost skladby na YouTube kritizoval i Adolf Hitler.
Regulérní pilotní singl Don't Sit Down Cause I've Moved Your Chair je podobně lakonický song s bluesovým riffem (vzpomenete si na Love Spreads od Stone Roses) a textem o humorných katastrofách i klišovitým refrénem ve stylu "yeah yeah yeah". Narazil snad Turner, o kterém britský tisk psal jako o mluvčím generace a tituloval ho neoficiální britský poeta laureatus, na své autorské dno s nekonečnými bočními projekty (The Last Shadow Puppets, soundtrack k filmu Submarine)?
Fanoušci singl s oběma zmíněnými tracky "odměnili" číslem 28 v britském žebříčku, což je nejhorší umístění pro regulérní singl Arctic Monkeys. Naštěstí to ale nejsou typičtí reprezentanti Suck It and See. Deska se většinu času pohybuje v teritoriích typického britského kytarového písničkářství, jehož formulky se od časů Beatles nebo Kinks moc nezměnily. Zvonivé kytary She's Thunderstorms či Reckless Serenade nebo špinavý bigbít Library Pictures vrací kapelu tam, kde je fanoušci vždycky chtěli mít - do slavné tradice britského rocku.
Je to vlastně hudba veskrze konzervativní - operující v bublině, do níž nepronikají žádné vnější hudební vlivy. Co ale Arctic Monkeys absolutně vyděluje z peletonu retrográdních rockerů žijících v minulosti, je talent Alexe Turnera - autorský, textový a především jeho odzbrojující projev.
Slovní salta
Stačí si vzpomenout na minimalistický klip ke skladbě Cornerstone z minulého alba. V jediném záběru kamery „odtáhne" celý klip svým obřím charisma; stačí mu, aby vzal do ruky mikrofon. Turnerův sebevědomý projev odkazuje na tradici páskovství „mod" generace, s níž se rock v Británii napojil na kulturu dělnické třídy. V nulté dekádě si tím úspěšně léčil uplakané sebemrskačství grunge 90. let, které na druhé straně oceánu přešlo do současného indie rocku.
Součástí Turnerovy hry s rockovou pózou jsou i drobné provokace, kterými dráždí pravidla byznysu. Obal nové desky obsahuje jen název alba, přesto si za narážku na orální sex vysloužili v některých amerických obchodech přebal. Mimochodem, stejný název měla jedna kompilace britského rocku ze sedmdesátých let, na jejímž obalu bylo poněkud lascivní lízátko.
Mladická energie a textařský smysl pro detail, kterými Turner kdysi učaroval na první desce, ještě zdaleka nevyhasly, ale příběhy už se celkem logicky netočí kolem ztracených existencí na ulicích Sheffieldu. Místo toho kreslí surreálné obrazy rozpadajícího se vztahu v The Hellcat Spangled Shalalala a metá vtipná slovní salta: „Volám o pomoc svému rozumu, ale ozývá se mi jen hlasová schránka" (Reckless Serenade).
Přes rozpačitý singl nakonec Britové přijali desku vřele a Suck It and See se po prvním týdnu dostalo na číslo jedna britského žebříčku před Adele a Lady Gaga se slušným prodejem 87 tisíc kusů (asi čtvrtina toho, co prodal za týden jejich debut). Vrchol žebříčku je ostatně u Arctic Monkeys už tradice, podívaly se tam všechny jejich řadové desky.
Vlídné recenze britských médií i prodeje potvrzují, že Arctic Monkeys se stali generačním inventářem. Suck It And See není převratná nahrávka, ale pověst kapele rozhodně poškodit nemůže. Za podobně kvalitní kolekci s pořadovým číslem čtyři by se jejich souputníci jako Razorlight, Editors nebo Kasabian upsali i ďáblu.
Arctic Monkeys: Suck It and See. CD, 40 minut. Vydalo Domino Records, 2011; v České republice distribuuje Panther.
