Recenze - Na druhém albu Favourite Worst Nightmare se Arctic Monkeys museli vypořádat s tlakem, jaký zažije kapela pyšnící se v Guinessovce zářezem "nejrychleji prodávaný debut všech dob". Jako by cítili všechny ty pochyby, to napětí, to poťouchlé těšení se těch, kdo je měli za mondénní sezonní hvězdičky, vyřvali ze sebe velmi rychlé a hutně znějící album. Tak rychlé a hlasité, jako by mělo přehlušit všechny pochybnosti o tom, jestli jsou, nebo nejsou dobrou kapelou.
Favourite Worst Nightmare nepřekonalo žádné rekordy, ale určitě je lepší než první deska Whatever People Say I Am, That's What I'm Not. Krom všeho, co pozitivně definovalo úspěšný debut, ještě umocnili dobrý dojem propracovanějšími aranžemi a o třídu vytříbenějšími muzikantskými výkony. Nebezpečí potupného osudu hvězdičky na jedno použití bylo zažehnáno. Co dál?
Obtížnější cestou Blur a Radiohead
Třetí desky jako by byly prokleté a málokdy znamenají v diskografiích i těch nejlepších kapel ty nejpovedenější položky. Debut, to je kreativní výtrysk, můžete jen příjemně překvapit. Natočit po úspěšném debutu lepší druhou desku je sakra těžké, ale ten nejtvrdší oříšek je pak ještě na dvě zdařilé desky navázat třetí. Právě tady se úspěšné kapely ocitají na zásadní křižovatce.
Se třetí deskou se trápila řada velkých jmen; možná čím větší jména, tím větší trápení. Své by mohli vyprávět Prodigy (Fat of the Land), Nirvana (In Utero), Oasis (Be Here Now) nebo The Streets (The Hardest Way …). Ve všech případech šlo o spíše rozpačitá alba, která neuspokojila ani fanoušky, ani hudebníky samé.
Anebo se mohli Arctic Monkeys vydat ještě obtížnější cestou Blur a Radiohead: jim třetí desky pomohly definovat sebe samé v dobách, kdy jejich sláva začala kulminovat a kdy jim hrozilo, že zůstanou ve vleku jednoho úspěšného zvukového a žánrového modelu.
Jak v případě Blur (Parklife), tak Radiohead (OK Computer) odvážná změna zafungovala a tyhle desky pomohly oběma kapelám najít nový hudební výraz, aniž přitom prudce práskli dveřmi za dobami úspěšných začátků. A co víc, fanoušci je ochotně následují při všech dalších zvukových a žánrových veletočích.
S Humbug, novinkou Arctic Monkeys, která se stejně jako jejich předchozí desky vyšvihla do čela britské hitparády, je to v principu docela podobné.
Z mladické exprese do rozvážnější imprese
Mohli natočit další kolekci strojově tepajících indie - hard - rock´n´rollových vypalovaček. Možná by někdo zabrblal cosi o tom, že je to pořád dokola, ale jen těžko by s dalším albem ve stylu Favourite Worst Nightmare nějak výrazně propadli.
Namísto toho vyměnili londýnské Miloco Studios za legendární studio Rancho De La Luna v Mohavské poušti, kde pod dohledem Joshe Hommeho z Queens of the Stone Age natočili většinu skladeb.
Na třetí desce jako by z nich opadl ten tlak, který jako dynamo poháněl Favourite Worst Nightmare. Zvolnili tempo; energii, kterou dříve dávali do rychle uhánějících kytarových figur, teď dávají do hloubky, atmosféry a samotné struktury kytarového zvuku. Ladně přesunuli hudební těžiště z mladické exprese do rozvážnější kytarové imprese.
Snad jen Pretty Visitors se v rytmické naléhavosti přiblíží rozedraným kytarovým smrštím dvojky. Namísto toho Humbug objevuje zcela nové polohy Arctic Monkeys - takové, které vzbuzují naděje, že budou mít chuť rozvíjet svůj talent do stále komplikovanějších a sofistikovanějších poloh.
Fire and The Thud je skvělá, jakoby mlhou zahalená a na půl plynu odehraná meditativní kytarovka, která se ke konci nesměle probírá z klaustrofobie do opojného psychedelického finále.
Nadějný pohled do budoucnosti
V podobném duchu se nese Dance Little Liar: zdánlivě uvolněnou a nadýchanou skladbou rezonují hutné a znepokojivé temné spodní proudy, cosi až strašidelně zádumčivého. Humbug probouzí emoce při poslechu Arctic Monkeys dosud nezažité.
Cornerstone je důkazem, že přes zachmuřenější, temnější a vážnější pohled dokáže Alex Turner vysypat z rukávu tak lehoučkou melancholickou baladu, že se až divíte, proč s tímhle chytlavým nápěvem nepřišel už dávno kdokoliv jiný.
A Motion Approaching je asi jediná skladba, která nese výrazněji rozpoznatelný Hommeho rukopis, ale zároveň patří k tomu nejlepšímu, co kdy Monkeys natočili. Právě tady se potkávají rozjívení rozjetí mladíčci s vyzrálými muzikanty, kterým nestačí mechanicky bušit do strun.
Že by britská scéna našla po Blur a Radiohead další kapelu, která se úspěšně vymaní z kytarové škatulky, aby přerostla ve svébytný fenomén?
Možná je to ještě předčasný Humbug, nicméně nadějný pohled upřený do budoucnosti je rozhodně namístě.
Arctic Monkeys: Humbug. CD, 39 minut. Vydala firma Domino/EMI, 2009.
