Recenze - V kontextu světového alternativního popu se mu podařilo vyvinout natolik výrazný styl, že ho nemůžete nepoznat už na letmý poslech. V kontextu vlastní tvorby se mu přání sice tak trochu stává otcem myšlenky, přesto bychom si ho měli opatrovat stejně jako jeho čínský protějšek z říše fauny.
Noah Lennox aka Panda Bear určuje společně s Avey Tarem zvukový směr kapely Animal Collective; na rozdíl od druhého jmenovaného však má mnohem bohatší a výraznější sólovou diskografii. Aktuální Tomboy je jeho čtvrtá řadovka (na eponymní debut z roku 1998 se často zapomíná) a jak je patrné z interview pro časopis Rolling Stone i další periodika, byl její vznik pro autora tou nejtvrdší bambusovou větví.
Předchozí deska Person Pitch (2007) posunula zvuk Lennoxovy sólové tvorby naprosto zásadním způsobem. Zatímco devět bezejmenných skladeb na albu Young Prayer (2004) posedávalo okolo lo-fi freakfolkového táboráku, nahrávku Person Pitch halila mlha samplů a vrstveného vokálu, jejichž efekt balancoval na hraně metafyzična a náboženského transu.
Tomboy měl být z části návrat a z části úkrok stranou. Návrat ve smyslu instrumentálním, tedy ke kytaře jako dominantnímu instrumentu, který tvoří společně s vokálem a beaty svatou trojici vládnoucí nad dozdobovacím zbytkem zvukové produkce. A úkrok stranou, protože Person Pitch č. 2 rozhodně nebylo medvídkovým záměrem. I když pro to nejsou důkazy, chtělo by se říct, že se Lennox se taky snažil utéct od poslední desky Animal Collective, která byla pokrytá otisky jeho tlap víc než cokoli, co kdy tenhle zvěřinec natočil.
Především z hlediska melodičnosti a onoho metafyzického vyznění se ale Pandovi útěk příliš nezdařil. Tedy ne že by to měla být zásadní výtka. Jeho les pořád hoří mihotavým ohněm vrstvených efektů - a je relativně jedno, jestli ho zapálilo šest strun nebo jeden z jeho milovaných samplerů. Nicméně pokud Lennox dneska označuje Person Pitch za polévku zvuků, Tomboy vypadá na talíři přece jen upraveněji; a minimálně vokál, byť stále s ozvěnou Velkého kaňonu, mnohem citelněji vyčnívá.
A co žánrový, potažmo dobový kontext? Kam zařadit hudbu, která svým způsobem nemá srovnání (také) proto, že pramení z potřeby absolutní originality, kterou se Lennox netají? Podobné otázky samozřejmě visí ve vzduchu i v případě Animal Collective - kapely, která pronikla až k uším lidí, kteří sice konzumují í alternativní a „nezávislou" hudbu, ale to neznamená, že by poslouchali záležitosti vyloženě experimentální.
|
|
|
Autor této recenze se v případě recenzované desky mnohokrát zamýšlel, jestli je schopnost fascinovat skutečnou, „měřitelnou" a především trvanlivou kvalitou. A na základě dlouholetých zkušeností jak s Pandou Bearem, tak s Animal Collective dospěl k závěru, že ano.
Vyrazit dech takovým způsobem, aby vám to každé další nasátí vzduchu připomínalo, tudy vede cesta. Sama eklektičnost či nepřímé citace vzorů minulosti (s obojím Lennox samozřejmě pracuje) už nefungují tak jako před pár lety. Nadstavba, kterou je třeba vybudovat, se obtížně popisuje, nicméně právě ona odděluje zrno od plev. Tedy skutečný talent od pouhého využívání dnešních technologických a vlastně i informačních možností.
Panda Bear dosahuje určité dobové univerzality: nikoli ovšem ne ve smyslu vracení se a přetváření tak, aby se dalo mluvit prostě jenom o Beach Boys na LSD a tím to shrnout. Spíš ve smyslu absolutní hodnoty, která reprezentuje samu podstatu hudby. A tou budiž rozšíření a obohacení lidského života.
